Viva la vida

Formentera je malý, jen lehce zvlněný přílepek k Ibize se silnicemi olemovanými červenými cyklostezkami. Pro ty, kteří se ráno vzmůžou jen k natažení ruky k hrníčku s kávou, je nejlepší si vypůjčit kolo po šesté večer, kdy už slunce nepálí tak zpříma, ale spíš jen zpod přivřených víček. Po pravé ruce poklidně plují fíkovníkové hájky, s fíkovníky zasazenými do kruhu tak, aby v horku poskytovaly stín pro pasoucí se dobytek, malé vinice s drobnými zelenými hrozny, políčka s kvetoucí kukuřicí ;v prašné krajině překvapivě svěže zelené keře a šumící rákosí odděluje od silnice nízká zídka s jen tak poskládanými kameny. Vzduchem se nese vůně slámy. Před kolem uskakují gekoni a zelenavé ještěrky, čas od času se do prašné cesty propadají ty, které uskočit nestačily.
Nalevo sviští na mopedech, s vlajícími vlasy a se slunečníky přehozenými šikmo přes záda, lidé vracející se z koupání. Vlasy i volné šaty za nimi nesou posledních pár kapek mořské vody, která se rychlostí mění v krystalky soli.
Za cypřiši, olivovníky, jalovci a bůhví jakými ještě keři sem tam zatřpytí mořská hladina a zasvítí bílý trojúhelník plachetnice. Každá cesta tu vede dříve, či později k moři, z hlavní silnice vybíhá každou chvíli prašná cesta s dřevěnou šipkou „playa“.
I když je krajina jen lehce zvlněná (to, že jede do kopce, pozná cyklista jen podle nižšího převodu), přece jen se tu kopec najde. Alespoň my jsme ten, pravděpodobně jediný na ostrově, našli. Jeho grandióznost se naplno projevila až za zatáčkou. Kopec se hrdě vypínal do výše, nechal se spolknout zatáčkou za ní se zase v plné síle vynořil. V další zatáčce jsme spolu s ním prudce klesli k moři. Vzhledem k tomu, že tahle odbočka byla slepá, a plavat s kolem na zádech se nám nechtělo, museli jsme opět ztěžka šlápnout do pedálů a vydrápat se zpátky do zatáčky, s příhodně položenou putykou s loupajícím se nápisem „Viva la vida“.
Na cestě zpátky nám příjemně chladil rozpálené tváře vítr šustící rákosím a tep nám zvyšovaly kolem hvízdající mopedy a auta.