Hlavní město

Hodinu s půlnoci je Ibiza jistě nejživější město ve středomoří, pulsující životem a s hudbou proudící ulicemi.
Dopoledne je to ospalá díra s palčivou kocovinou. Z oken povlávají zaprané osušky, servírky zívají tak, že si mohou sanici vyvrátit, neustále si povytahují příliš krátké a příliš nízké šortky, které jen stěží zakrývají důsledky nesčetných hamburgrů, hranolek a pizz ve čtyři ráno.
Většina hospůdek a kaváren je stejně ještě zavřená, židle jsou poskládané do věží a obtočené řetězem. Úzké uličky jsou liduprázdné, zato v těch širších se třpytí a lesknou, zvoní a cinkají desítky, stovky, snad tisíce cetek, hlavně laciných náramků, které předstírají, že je to tu celé pořád ještě hippie a vůbec ne disko, jak prozrazují všudypřítomné plakáty, kterými jsou v silných vrstvách polepené zdi. Občas tudy propluje lesklá, třpytící se a zvonivá dvojice s houpající se falešnou kabelkou na ruce, mířící z posledních sil na pláž.
Ve půl druhé se město ještě neprobudilo a už se zase chystá k siestě. Pár ranních ptáčat si objednává oběd a taxikář nás odmítne svézt, protože ve dvě přece končí.