Jak jsem se byla opět vyfotit

Kašel má čas od času každý, ale ve mně to chrčelo jak ve starých pendlovkách, kde se navzájem polámali panáček s panenkou.
Pokašlávání se vyvinulo přes fázi slibující alternaci Violety v Traviatě až v kreaci připomínající přímý přenos z plicního sanatoria.
K tomu jsem se ještě lámala v pase jak při děkovačce a držela se při kašli za bok, protože jsem si v noci přeležela žebra a obracení plící naruby bolelo v této poloze výrazně méně. Když jsem zlikvidovala většinu své lékárničky , pusu jsem měla od všech těch sirupů proti kašli celou slepenou, ale dýchalo se mi pořád jako kdybych byla utažená do šněrovačky, bylo jasné, že by bylo záhodno po příjezdu domů zjistit, co si to vlastně léčím.
A tak místo abych si šla proklepnout svařené víno u stánků, proklepl si doktor moje plíce. Těšila jsem se na procházku po Praze, ale zatím jsem se procházela jen mezi nemocničními odděleními. Pan doktor si mě poslechl, zeptal se mě na několik záludných otázek a poslal mě na rentgen, kde mi pořídili pěkný snímek en face a ještě hezčí z profilu. Černé plíce oproti bílému svítícímu pozadí opravdu zářily a já jsem začala po pětiminutovém tichu přemítat o tvaru a umístění svých obratlů. Po sérii zkoumavých pohledů na folie následovala další série záludných dotazů ( kouříte?, nebolí vás nohy?, nevykašlávala jste krev?, jakou jste měla cestu?) a celé to završila série latinských výrazů.
Ukázalo se, že jsem si ta žebra přece jen nepřeležela.
Ukázalo se, že jsem si z Paříže, města romantických mansard a neustále popotahujících, posmrkávajícíh a pokašlávajících přenašečů bacilů, přivezla zánět pohrudnice.