Pichlavá atmosféra

Málem jsem si na Ile de la Cité koupila stromek, pěknou jedličku. Pod vlivem všudypřítomných třpytivých, bombastických i uměřených, umělých i pravých, celofánových, papírových, světélkujících, zářících a lesknoucích se vánočních stromků jsem zabrousila na květinový trh. Kochala jsem se pohledem na huňaté stromy s voňavými jehlicemi a postupně slevovala z velikosti. Nápad, že bych se o tu zhmotněnou, a trochu pichlavou, vánoční atmosféru podělila s několika sousedy pode mnou jsem zavrhla hned a celý stromek záhy poté, když jsem si uvědomila, že by bylo dobré, kdybych se do pokoje kromě stromku vešla i já. Slavobrány z chvojí mě nechaly zcela chladnou, ale při pohledu na celé krásné větve, jen je strčit do vázy a ozdobit se srdíčko zatetelilo. Tetelit se přestalo, když si uvědomilo, že větve není kam strčit – tak velkou láhev od okurek prostě nemám. Jakmile mi pohled padl adventní věnec, zdál se být problém „trochu Vánoc do každé mansardy“ vyřešen. Nebýt těch oranžovohnědozlatých mašlí s růžovými poupátky.
Neozdobený neměli.
Věnců bylo všude dost, ale všechny se ztrácely pod záplavou pestrobarevných fáborů, a jehličí pod množstvím ozdob skoro nebylo vidět. Jednoduchý nezdobený kruh a čtyři červené svíčky jsem koupila na jiném trhu v neděli ráno a pak jsem pilně oběhávala všechny otevřené obchody a vymýšlela, jak připevnit svíčky k věnci a nemuset se spoléhat na sílu vůle. Nakonec se mi podařilo po urputné snaze nejen připevnit svíčky, ale i ozdoby, kterým jsem neodolala v jednom zastrčeném krámku za Vítězným obloukem a večer už věnec trůnil se zapálenou svíčkou na stolku.
Říkám si, že by to chtělo vedle několika jedlovými větvemi, když se venku tak pěkně rozsněžilo.