Ementál

Paříž je nejspíš postavená na obrovském bochníku ementálu. Podzemí je prošpikované desítkami linek metra se stanicí na každých pětistech metrech. Schody, tu označené velkým žlutým „M“, tu se secesním štítem nebo veselou konstrukcí z barevných koulí, jinde zase úplně nenápadně s nápisem jen vyrytým do vchodu nebo známou červenobílou značkou, nás svedou do nekonečné spleti chodeb, podchodů, průchodů i malých náměstí, s kilometry eskalátorů prostě do další Paříže, města pulsujícího pod povrchem, kde je vždy o pár stupňů tepleji, než venku. Metrem jezdí každý, uklízečky z předměstí i majitelé psíků s obojkem od Diora. V metru se spí (přes den se na lavičkách zachumlají bezdomovci, boty pod sebou, do ušmudlaných spacáků, kolem sebe rozházený svůj skrovný majetek; v noci mrznou v parcích.), nakupuje, čte, jí, ztrácí (ale to jen na největším přestupním uzlu – Chateletu, postrachu všech cestujících), diskutuje, ve špičce hodně strká, prodírá davem a omlouvá. A hraje a zpívá. Nejčastěji nějaký samotář, za mohutné podpory jakéhosi přístroje připevněného na kolečkách, vyhrává ruské častušky, španělsko – italské cajdáky, francouzské šansony, jazz nebo i klasiku. Jsou tu saxofonisté, klarinetisté, kytaristé, bubeníci, harmonikáři.
Na Chateletu se střídají dvě kapely: jedna „mexická lidová“ (ponča, okaríny, dlouhé vlasy a panova flétna), druhá „klasický oktet“ (obleky, otevřené pouzdro od violoncella, Mozartovo trylkování a pohřební výraz). Na přestupech se často přelévají z chodby do chodby různé melodie a slévají se v jednu. Někdy nastoupí muzikanti přímo do vagónu, k protějším dveřím vmáčknou „hrací skříňku“, zmáčknou knoflík a spustí. Vydrží jim to tak dvě zastávky, pak projdou vozem s kelímkem od kávy a jdou zas o vagón dál.
Každá stanice je jiná. Louvre je s egyptským sarkofágem a keramikou ve vitrínách vlastně prodloužením muzea, stěny stanice pod Národním shromážděním jsou poskládané z písmen tvořících, mimo jiné, volnost, rovnost, bratrství a zastávka na Montmartru je zase vyzdobená malbami upomínajícími na veselou minulost téhle vesnice; když se člověk nekonečným spirálovým schodištěm šplhá k povrchu, točí se mu z ní hlava.
Hlava se točí i z pouhého pohledu na plán metra, připomínající bludiště. Někdy naleštěné, upravené, jindy trochu ulepené, ušmudlané a špinavé; vždy dobře značené, ale přece jen bludiště.