Přívoz

Vyšehradským tunelem se místo hrčení tramvají rozezněl rachot sbíječek.
Komu se u Podolské vodárny zachtělo Výtoně, musel se nechat vést šipkami dolů k řece a v přístavu počkat na parník – v mém případě na Odru. Slunce se opíralo o hladinu; zářila, jako když na ní položí plát alobalu.
U přístaviště čekali pravidelní cestující, prarodiče s vnoučaty na výletě, i japonský pár, který celou cestu profotil. Odra udělala půlobrat a rozvážně vyrazila kolem nábřeží.
Jako malá jsem jela do ZOO parníkem, ale už si nepamatuji, jak Praha takhle z řeky vypadá, jak je odtažitá, potutelně se usmívá. Stačí se posadit, nechat se kolébat, užívat si nezvyklého výhledu, nebo jen pozorovat kachny a labutě mezi vlnkami.
Cesta trvala chvilinku. Odra, po dalším půlobratu, přirazila ke břehu pod Výtoní a vysadila nás mezi zvonění tramvají a klapot rychlých kroků.