Nečasí

Už vypustili vodu z fontán v Tuilerie i z těch na nádvoří Louvru před pyramidou; racci z nich vyzobávají svojí přesnídávku. Vítr prohání kupičky suchého listí po nábřeží a spolu s drobnými kapkami deště se nekompromisně dere pod kabát.
Zatímco já uvažuji o druhém svetru, Francouzky se mnohdy neobtěžují ani s punčochami.
Ve svetrech, ty nejzimomřivější v sáčkách, sedí u stolků před kavárnami, místě příhodně vyhřívaném hořáky připevněnými na markýzách, a zároveň jediném místě, kde se smí kouřit, a nechávají se ofukovat řezavým větrem z ulice. Počasí je tu nevypočitatelné (ráno je město zalité zlatou září, kolem poledne se obloha začne mračit, zahalí se do mlhy a deště, a k večeru zase začne nesměle vykukovat slunce). Déšť, alespoň pár kapek tu k obědu, tu k svačině, je na denním pořádku a tak jsou všichni vyzbrojeni deštníky, které poryvy větru pravidelně otáčí a odhalují jejich kostru.
Město si nasadilo modravou korunu - v úterý se s velkou slávou rozsvítila Champs Elysées (kouzelný knoflík zmáčkla La Môme Marillon Cotillard za asistence starosty Bertranda Delanoë, závějí barevných konfet a davu nadávajících novinářů- ne a ne ulovit pěkný snímek). Stromy jsou ověšeny modrými řetězy, ladí tak s Eiffelovkou, čas od času po nich sjede světelná kapka, ale u srdce příliš nezahřejí. Jsou hezké, třpytivé, evropské, ale studené.Studené stejně jako můj nos a vůbec celá Paříž , která je zoufale nevytopená - Francouzi jsou nečekaně otužilí.
Dnes se dokonce objevil sníh, věc v Paříži prý vzácná. Dopoledne začalo vzduchem nesměle poletovat pár osamělých vloček, pak na chvíli nadílka zhoustla, ale záhy se proměnila v prudké provazy deště, které až do večera bičovaly okna. Tiše doufám, že alespoň pokles teploty pod nulu, novinka tohoto týdne, donutí Francouzky obléci kabát a mně tak přestane běhat mráz po zádech (doprovázený pralinkovou husí kůží) pokaždé, když vyjdu na ulici.