Pétanque

Vršek Eiffelovky se ztrácel v mlze, chvílemi mžilo a na Martových polích hráli pánové pétanque. S rukama založenýma za zády zkoumavě sledovali hru, hlasitě komentovali zručnost spoluhráčů a při tom hadříkem pečlivě leštili koule, špinavé od zvlhlé země, a připravovali se na další hod.
Každý hráč měl osobitou techniku. Ten se zhoupl několikrát ze špiček na paty a zprudka vyhodil kouli do výšky. Koule opsala oblouk a ztěžka dopadla kousek od prasátka. Jiný zase hodnou chvíli na bobku přeměřoval postavení prasátka a ostatních koulí v udusaném písku a pak zlehka poslal tu svojí k prasátku. Ťukla do té zatím nejbližší a elegantně ji vyšoupla. Další zase rafinovaně házel o strom a přibližoval se k prasátku odrazem od jeho kmene. Došlo i na přeměřování vzdálenosti – pánové vytáhli pravítko, naklonili se, důležitě zkoumali, kousek po kousku hřiště a začali rokovat o centimetrech, někdy i milimetrech; doširoka přitom rozkládali rukama.
Už se stmívalo, Eiffelovka se rozpálila do modra a pánové stále rozhazovali rukama a chvílemi poodcházeli, jen aby se po pár metrech otočili a vrátili se vysvětlovat ostatním, jak se správně hraje pétanque.