Konec starých časů

„80 tisíc, 90 tisíc, 120 tisíc. 120 tisíc? 130 tisíc, 140 tisíc…. 220 tisíc. 220? 220 tisíc? Mám to přiklepnout? Přiklepnuto pánovi přede mnou.“
Obchod potvrdil lehký úder dřevěnou paličkou o stůl.
Nad hlavou mi rudě žhnul jeden z hořáků, které visely z kopule Grand Palais, obrovského skleníku, a zahřívaly v předních řadách dražitele, v zadních zvědavé publikum.
To sledovalo zároveň katalog, dražebníka a dvě obrazovky za ním oddělené nápisem Christie´s; na jedné dražený objekt, kresby a malby, na druhé v šesti měnách naskakující částky, měnící se chvíli po tom, co dražebník, často reagující jen na lehké kývnutí hlavou, rozvibroval částkou sál. Po stranách sálu, u paty velkého schodiště seděli dámy a pánové došeda, telefonní sluchátko u ucha, očima sledovali tabule s ciframi.
U milionu sál zadržel dech, vydechl, když se částka vyhoupla na milion sto tisíc a u dvou milionů se roztleskal.
Některé obrazy byly prodány za pět minut, o některé se svedla napínavá bitva. První obraz od Géricaulta začal zprudka – na třech milionech, přiklepnut byl za potlesku obecenstva za devět, snad nejvyšší částku toho dne, ke které se dražitelé přibližovali opatrnými přískoky – po padesáti tisících. Další dvě plátna od téhož autora byla již skromnější, vyvolávací cena (tentokrát spíš stovky tisíc eur než miliony) a ani konečná nesměřovaly do tak závratných výšin, zdá se, že obrazy nespadaly do zajímavého období malířovy tvorby.
Dvojice Yves Saint Laurent – Pierre Bergé měla opravdu vytříbený vkus – ten den se ještě objevil na pravé obrazovce Ingres, Gainsborough, Burne Jones nebo Frans Hals, na levé ovšem rekordy padaly den předtím.