3x3

Když jsme se ve škole učili, které předložky se vážou k městu a které k zemi, čekalo nás nekonečné sestavování vět typu „Víš, kde je Paříž? Samozřejmě! Ve Francii“
V rámci soustředění se na správnou kombinaci předložky a jména se občas stalo, že to druhé přišlo zkrátka. Výsledkem tak byla i taková zeměpisná perla jako „ Tu sais, oú est Bruxelles? Bien sur! Á Paris!“ („Víš, kde je Brusel? Samozřejmě! V Paříži!“)
V sobotu se ukázalo, že spíš než o geografický lapsus šlo o takřka Nostradamovskou předpověď. Cesta z Paříže do Bruselu trvá hodinu a dvacet minut, za tu dobu člověk snad ani nepřejede metrem z jednoho konce Paříže na druhý.
Thalys tiše přede, příjemně se kolébá a obvyklé ta-dam, ta-dam zní jako z dálky. Za okny, pohodlně zabořen do sedadla, sleduje pasažér, jak se předbíhají stromořadí s lány polí.
V Belgii bylo o poznání chladněji než v Paříži, nápisy se, alespoň v Bruselu, zdvojily a plánek metra ve vagonu připomínal zamotané klubko různobarevných nití.
Centrum města nezklamalo; jako každé centrum zmíněné v průvodci i to bruselské křivolakostí svých uliček vytváří dojem, že je daleko větší – a nikdo nechce slyšet, že se na dvě hodiny ztratil ve čtyřech postranních uličkách u hlavního náměstí cestou od Manneken Piss – čůrajícího chlapečka – k tomu úžasně vonícímu stánku s vaflemi, jejichž vůně se line celým městem.
Malebnými průčelími, obchody s krajkami a pralinkami, ani těmi s ošklivými pohledy a přívěsky na klíče ve tvaru půllitru město nešetří. Několik uliček je obsazeno restauracemi lákajícími na místní specialitu – mušle. Přede dveřmi stojí nejen číšník s jídelním lístkem v ruce, ale také často stojan s ledovou tříští a s do ní zasazenými mořskými plody.
Hlavní náměstí připomíná umírněného Gaudího a rodinné stříbro – je trochu omšelé, ale pořád dobře působí. Přímo naproti radnici se koná výstava věnovaná dekadenci v Českých zemích – většina obrazů vypadá jako docela přesné zobrazení francouzských představ o českém předsednictví (ponuré výjevy, vampýři připomínající chameleony, vysoká frekvence kostlivců).
Za symbolem českého předsednictví, Entropou, se musí metrem. Poklidně si visí s černě zakrytým Bulharskem v budově Justus Lipsius; pravidelně se tu zastavují skupinky lidí.

V rámci intenzifikace výletu a splnění závazku „tři dny ve třech městech“ jsme neděli věnovali Antverpám s mrholením zalézajícím pod kůži.
Antverpy – to je pocit, že člověk vstoupil do Vermeerova obrazu, když se toulá pozapomenutými průchody a poslouchá místní legendy, obdivuje kůží potažené zdi v Rubensově domě, zaklání se před úctyhodnou katedrálou a zaclání před výlohami s pralinkami. Jsou to ale také spoře oblečené slečny postávající a posedávající v červeným neonem obkroužených výlohách, nebo přístavní putyky.


Do Aalstu jsme se vydali za karnevalem, kterým je tohle průměrné maloměsto s postkomunistickou vizáží proslavené. Ulice byly poseté konfetami, prázdnými, pomuchlanými plechovkami a kelímky a lichými botami (svět zajásal a klasik s ním). Tím se brodil průvod nadrozměrných, zvesela vyhrávajících masek a hloučky rozverných a politicky nekorektních účastníků pečlivě sbírajících síly u stánků s občerstvením na večerní vrchol karnevalu.
Cestou na nádraží jsme minuli prasečí hlavu pohozenou ve stráni.

Když jsem psala pohledy, ozdobila jsem ten z Bruselu textem „Mnoho pozdravů z Antverp.“.