Před bouří

Cesta do školy se teď mění v napínavé dobrodružství. Každý den čekám, že nás bude, pokud nás do školy vůbec pustí, v amfiteátru jen hrstka, a to hrstka s rozličnými světovými přízvuky, která se bude pídit po přednášejícím. Naproti fakultě už visí nápis „Univerzita ve stávce“, ve škole je ale ticho po pěšině.
Zrušená byla kvůli stávce zatím jen jedna hodina,a to ještě s předstihem; přednášející poslala email ve kterém nás vyzvala, abychom se připojili ke stávce s ní a přišli v obvyklou hodinu do školy, abychom spolu mohli prodiskutovat situaci. V doušce dodala, že se nejen nebude dělat prezence, ale dokonce se nebude ani známkovat.
V úterý, uprostřed výkladu o obchodním domu Printemps, přišel na hodinu francouzštiny agilní aktivista se štosem letáků pod paží a začal ze sebe chrlit tirádu o tom, jak bychom se měli zúčastnit jakéhosi studentského shromáždění (když jsem to pak někomu vyprávěla, bryskně jsem „studentské shromáždění“ zaměnila za „národní shromáždění“). Zcela zjevně ho nikdo neupozornil na to, že právě vtrhnul do třídy plné zahraničních studentů. Výsledek agitky byl, že se polovina lidí smála tomu, jak ze sebe mládenec věty vystřeluje neuvěřitelnou rychlostí, ta druhá představě, že by se měla uprostřed dne sbalit a jít si jen tak zastávkovat.
Rozhodně to není zatím tak dobrodružné, jako vyskakovací okno na stránkách univerzity, které čtenáři hrdě oznamuje, že známky se nesdělují (i když už je máme, děkujeme pěkně za optání), protože se stávkuje.