Babylon

Po dopoledním váhání slunce, nebo spíš jeho stín, konečně vylezlo zpoza mraků a začalo zlehka svítit. Seděla jsem na obrubě fontány, nasávala ty paprsky a prohlížela si Sorbonnu. Pěkná je, úctyhodná, respekt budící; po dvou uniformovaných strážných u každého vchodu.

„Du jů spíííík íngliš?“ – přistoupila ke mně italská turistka
Když jsem přisvědčila, pokračovala ve výslechu
„Studujete tu?“
„V říjnu začnu“
„A jste Francouzka?“
„Ne“ – to pro ní bylo kruté zklamání
„A odkud jste?“
„Z České republiky“
„WHAT?!!!“
Když jsme to já zopakovala, ona zopakovala, vytanulo jí konečně „Republica Ceca“
A když zjistila, že za studium nebudu platit, zklamání dostoupilo vrcholu. Zjevně jsem nebyla ten student, kterého hledala.

Pět minut před druhou jsem se vydala hledat učebnu D 618, kde se mělo konečně ukázat, co to má být ten kurz civilizace (kterak seskákat ze stromů ve třech bodech?), který mě v příštích 14 dnech čeká.
Uvnitř je Sorbonna spletitá – do učebny mě poslali po schodišti L a zbytek abecedy se táhl dál chodbou. Učebnu se mi najít podařilo, ale chvíli to vypadalo, že profesorka takové štěstí neměla. Asi po deseti minutách rozpačitého seznamování se objevila slečna, nakoukla dovnitř a zase zmizela. Po dalších pěti minutách přišla znovu s tím, že profesorka je sice na Sorbonně již sedm let, ale myslela si, že kurz začíná až zítra. Pak tam nahnala tři studenty, kteří se zeptali,jaká známe klišé o Francouzích, kdo nemá bydlení ( třetina) a ujistili nás, že se jich můžeme kdykoli na cokoli zeptat a rozdali nám plánky. V půl čtvrté to rozpustili. Třetina studentů se vydala hledat ubytování.


Slunce svítilo s vervou, jako by se snažilo vynahradit pošmourné dopoledne a Paříž je snad pro procházky stavěná. Já si jí protáhla až ke Gare deLyon.
Je to zvláštní být v Paříži a nebýt turista