Hned po pétanque a stávkování je nejoblíbenějším sportem stání ve frontě. Stojí se u pekaře (Francouzi mají rádi čerstvou bagetu), v knihkupectví (Francouzi rádi čtou), na poště(grafomanie?), v bance (nevím, co tam můžou Francouzi rádi dělat), na lístky do muzea (Francouzi jsou kulturní národ), na horkou čokoládu (je vyhlášená).
Stojí se dlouho.
Nikdo nikam nespěchá.. Ale především je to společenská záležitost. Tedy alespoň pro ty prodavačky a prodavače, úřednice a úředníky…Při práci si v klidu vymění veškeré klípky, tu si postěžují na sousedku, tu se pochlubí novým svetříkem, příležitostně frontu usměrní (Stojí se tady vlevo! Rozložte frontu – Decomposez le fil d´attente!). Většina věcí se tak nesmírně protáhne a z návštěvy banky se stává hodinová čtyřminutovka, během níž si člověk důkladně prohlédne nejen záda lidí před sebou, ale také všechny letáky, které mu padnou pod ruku.. Alespoň je to martyrium zakončeno úsměvem a přáním pěkného dne.
čtvrtek 9. října 2008
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
3 komentáře:
Osobne nesnasim stani ve fronte. Ani ten milej usmev a prani hezkeho dne by mne nedokazalo presvedcit, ze to stalo za to.
Já to taky nemůžu vystát;)). Ale jinak to nejde - ještě si nepodařilo vystihnout moment, kdy by na poště nebyla fronta.
Tak prelad na kuryrni sluzbu. Monza to pujde lepe. ;)
Okomentovat