Autosalon

Jít na pařížský autosalon v neděli odpoledne, to je jako poslat telegram se žádostí o trest boží. Stejný nápad dostane samozřejmě třetina Pařížanů a vůbec lidí, kteří zrovna v Paříži jsou (druhá třetina se jde podívat na „20 km de Paris“ – na to, jak od Eiffelovky vyráží ta třetí třetina vstříc dvacetikilometrovému běhu městem zanechávajíc za sebou změť papírů, bund a prázdných lahví).Už v metru bylo jasné, že prudké pohyby si budu muset odpustit, o širokých gestech ani nemluvě.
Lístek jsem si koupila v předstihu ve Fnacu a tak jsem se jedné z mnoha tlačenic vyhnula – jen jsem přiložila čárový kód ke čtečce a prošla turniketem.
Auta jsou rozmístěna v osmi halách, mezi nimi (a nespočetnými stánky s občerstvením) jezdí vláček.
Nejvíc lidí byla v hale číslo jedna, protože právě tady byly všechny přitažlivé značky. Pokud se chtěl člověk podívat na Ferrari, Maserati, Aston Martin nebo Rolls Royce (což chtěl), musel se zařadit do organizované tlačenice, kde by špendlík nepropadl, a smířit se s tím, že se bude pohybovat krok sun krok a seznámí se s návštěvníky autosalonu blíže, než by chtěl. O trochu volněji bylo u „stánku“ Mercedesu a úplně nejvolněji bylo ve čtvrté hale u stánku Škodovky, kam jsem se šla podívat hned na začátku. Hezké to bylo – hostesky měly růžové šaty, většinou blond vlasy a neustále otvíraly a zavíraly kufr u Superbu.
Všechny hostesky oprašovaly a leštily kapoty, pečlivě odstraňovaly každé smítko, trpělivě otvíraly a zavíraly dveře a kufr (zvláštní je, ža kapotu ani moc ne) a vůbec se tvářily přívětivě. K odhánění zvědavců, usměrňování čumilů, metání blesků a kyselých obličejů tu byla ochranka..
Zpestřením mezi všemi těmi metalízami, halogeny, blyštivými blatníky a zrcadlovými skly byla expozice „ Taxíky světa“ s různě barevnými, různě starými a různě vyzdobenými drožkami od Berlína po Manilu.
Svých dvacet pařížských kilometrů jsem ušla a domů jsem obcházela obtížená časopisem autosalonu, speciálními vydáními novin, nesmyslnými letáčky a nepoužitelnými slevovými kupony.