Proč bychom se netěšili...

Fronta se obtáčela kolem sloupu, lidé posedávali ve výklencích, nebo se opírali o sloupy.
Představení mělo začít v půl osmé, pokladny se pro ty, kteří přišli doufat v lístek na poslední chvíli, otevřely ve čtvrt.
Minuty neúprosně ubíhaly a fronta se nepohnula ani o píď – u pokladny se vytrvale dohadovaly dvě španělské turistky.
Velká ručička byla dávno za čtvrt a my byli stále na špatné straně sloupu.
Sedm minut před půl začali zvonit a hned vzápětí se zablokovaly všechny tři pokladny.
„Prosíme o chvíli strpení“
Začali jsme uvažovat, jestli to strpení bude mít i orchestr se začátkem.
Čtyři minuty před půl zvonění ustalo.
Minutu poté nás uvaděč vyzval, ať si připravíme 25 eur v hotovosti a kasy se konečně spustily. Fronta se dala zázračně do pohybu.
Žádné vybírání míst – jen rychlá výměna, papír za papír a pak úprk od uvaděčky k uvaděčce, přes foyer po schodech nahoru, až nás poslední s prstem na rtech a za zvuků předehry usadila na malá skládací křesílka na kraji řady. I když na lístku bylo hrůzostrašně vypadající „orhestre, fauteuil, place 377“, viděli jsme báječně
Ozvaly se známé tóny a po chvíli i překvapivě čistá čeština.
Právě začala Prodaná nevěsta, dirigovaná Jiřím Bělohlávkem a na to vše shlížel Chagallem malovaný strop pařížské opery.