Sklizeň

Každé jablko v mé ruce opsalo kružnici, konečky prstů přecupitaly kolem stopky, oběhly jablko dokola, od stopky k „bubáku“ a zpět.
V krosně se usadilo stěží každé třetí. Ta ostatní naklovali ptáci, počasí nechalo na slupce malé praskliny, nebo si jimi prohlodali cestičky červi..
Do zad příjemně hřeje podzimní sluníčko a na zemi se vrší žluté, oranžové, tu trochu do červena, tu ještě zelenožluté věže plně hrbolatých, ale voňavých a šťavnatých plodů.
Každé jablko si od sluníčka vypůjčilo jinou barvu, jinou chuť, vůni i odstín. Jedno má slupku žíhanou, u jiného žlutá zvolna zrůžověla u stopky.
Neustále se ujišťuji, že jsou stejně šťavnatá, sladká, zkoumám, která jsou kyselejší; mám dojem, že jsem zchroustala už celou zahradu a přitom se větve jabloní ještě prohýbají pod tou tíhou.
Chtěla bych si myslet, že jablka vydrží ve sklepě až do jara, ale vím, že už na nový rok se budu po jejich tíhou prohýbat při vynášení ze sklepa já. Tak alespoň teď se snažím sama sobě ulehčit a jablečné stopky se mi sypou z kapes a zůstávají po mně na těch nejneuvěřitelnějších místech.