Nelítostná

Jsem asi nelítostná, nelidská, necitelná, nemám v sobě kouska srdce a soucitu ani co by se za nehet vešlo, ale nemám, z hloubi duše nemám, ráda ty různé lidičky, kteří se na mě vrhají na ulici, snaží se zapůsobit na mé lepší já ( nic takového není, alespoň u mě ne), nebo ve mně vyvolat stud za to, že mám kde bydlet a že to vystačí i na koláč k snídani.
Zdá se, že s přibývajícím teplem se lidem hůř daří, nebo prostě platí, že čím je větší teplo, tím víc potřebných máme.
Celý tenhle nářek se netýká těch různých „kytičkových“, „srdíčkových“ a „pastelkových“ dnů, ale těch kulatých kasiček a perspektivních mladých slečen, které spolu s nadějnými mladými muži číhají na strategických místech (jen cestou z Můstku k Muzeu jsou ta místa minimálně čtyři), aby se vrhali na kolemjdoucí, kteří se zrovna tváří nejméně nepřítomně, nebo zapomněli na obezřetnost a výraz hluboké zamyšlenosti nestihli nasadit. V případě, že náhodný kolemjdoucí má obě kapsy vysypané (jakožto správný oslík se otřásal už na třech předchozích stanovištích), stihne ho nelítostný pohled („kletbu zůstavuji tobě, bys nenašla klidu v hrobě!“) a nevyřčená hrozba nocí plných nočních můr s leitmotivem jak z Dickcensovy Vánoční koledy.
A víte co?
(„říká se prosím, Bridget“;)
Vždycky jsou to děti. V kombinaci s kostní dření, nejlépe.
S trochou nadsázky by se dalo říct, že tahle kombinace je bestseller.
Nevadí mi představa toho, že bych se měla vzdát nějakého toho espressa, ale nemožnost výběru s lehkým nádechem vyděračství.. Buď a nebo.Matka Tereza nebo strýček Skrblík. Vadí mi to, že mě někdo přepadá na ulici, vrhá se na mě bez pozdravu a ještě předstírá, že je moje povinnost vyprázdnit svou peněženku právě do jeho pokladničky… Aniž bych věděla, co se s vybranými penězi stane.

Kolik přispívají tyhle dobré duše? Přispívají – li vůbec…