“Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte”

“Široká veřejnost”, dosud poměrně lhostejná k věcem jí náležejícím, tedy k věcem veřejným, se prohlásila za arbitra elegantiae a s nebývalou vervou se pustila do boje s těmi, kdo neví, co je krásné a vkusné a vyhlásila svatou válku všem, kteří si myslí, že literatura je věc vážná a tedy hranatá; mořským tvorům zvlášť.
Zbraní se stala klišé, s již dost otupeným ostřím – “nehodící se do rázu krajiny”, "narušující panorama", někteří se dokonce ohrazují i tím vkusem.
Jako bychom chtěli Prahu zakonzervovat, strčit pod poklop, uzamknout ve vitríně a jen ji tu a tam přeopatrně oprášit, přilepit ulomenou věžičku. Zastavit tak její pulsování, tlukot srdce evropy. Toho srdce, kterým se tak rádi oháníme v turistických průvodcích, pyšníme se před návštěvami z ciziny a které už podle našich představ zřejmě “moderní” nebylo nikdy; zajisté jej už jako historické stavěli.
Pokud by takhle uvažovali všichni a vždy, nebyla by stověžatá stověžatou, ale spíše stoobloukovou, protože bychom se od románského slohu neodtrhli. Kdyby se nenašli ti odvážní, kteří se přece jen poučili z biblického příběhu o Lotově ženě, ohňostroje hravosti pánů Dietzenhofferů, Santiniho, ale i Chochola nebo Loose by zůstaly pouze na papíře a jediný, kdo by se jim kdy obdivoval by byla nějaká hladová myší rodinka
Už dnes žijeme v jednom velkém muzeu, procházíme denně mezi exponáty, jako bychom denne vplouvali do učebnice dějepisu na pravidelnou exkurzi od Mikuláše, kolem Národního muzea, Prašné brány, odmítáme si uvědomit, že krása starých fasád nejlépe vynikne v odrazu těch nových.… Množství těchto muzeálních kousků a jejich kažodennost v nás vyvolávají dojem, že to je současnost; architektonické skvosty postavená v první polovině století, dnes již klasické stavby, nám stále připadají jako futuristické hříčky, výstřelky, zařazení OD Máj na seznam kulturních památek nevyvolalo jen nevoli, ale hlavně obrovské překvapení.
Reakce oněch mravokárců/ tvarokárců nevyjadřuje ani tak staromilnou příchylnost k matičce Praze, jako spíš zvyk a naprostý nedostatek rozhledu. Na pyramidu v Louvru stále pohlížíme se shovívavým úsměvem a s pokrčením ramen si říkáme, že od Francouzů se přece nic vážného ani čekat nedalo…