Ego a já

Přede mnou nebyl ani kopec, ani vršek, ale pravý, nefalšovaný krpál.
V rámci záchrany cti týmu se mé ego, aniž by věc konzultovalo se mnou, rozhodlo, že se kopec musí na kole vyjet a ne vedle kola vyšlapat.(Ego nechám příště doma.)
Cesta byla sice pěkně krajkovaná stínícím listovím, ale co cestou dolů vypadalo jako příjemný nenáročný sjezd se zákrutou umístěnou právě tak, aby se člověk zbytečně neobjímal se stromy (i když jsem slyšela, že to má dobrý vliv na linii) a nemusel se pouštět do detailnějšího prozkoumávání poberounské flory (a vyhnul se tak historkám „spadla jsem do táááhkhle vysokých kopřiv“), to se cestou nahoru změnilo v takřka pravoúhlé strmé peklo, které jsem šněrovala jak po několika panácích a lahvi vína a přidávala si tak k zatáčkám další originální serpentiny. Na pravou stranu jsem rezignovala a ploužila jsem se po levé, protože tam nebyl stín vypalovaný ostrými slunečními skvrnami. V první čtvrtině jsem si říkala, že to tak strašné není, v druhé jsem si začala říkat, že mám asi rozbitou přehazovačku, protože tohle přece nemůže být nejnižší převod, v třetí jsem si přestala cokoli říkat a ve čtvrté jsem už jen supěla, protože to těsně před koncem přece nevzdám.
Už po několika šlápnutích do pedálů byl libý ptačí zpěv a mírné šumění lesa přehlušen supící lokomotivou v mé hlavě, s dalšími šlápnutími se mi tvořil před očima obrázek docela rušného nádraží. Odolávala jsem pokušení vyrolovat si jazyk na řidítka jako bernardýn a veškerou naději jsem upínala k zatáčce, za níž přece musí už být vrchol kopce, vesnice a hospoda s točenou limonádou. Nebo za tou další. Nebo za tou za ní. Stín na cestě začal řídnout, rokle se stromy zůstávala pode mnou a za zatáčkou se vynořila první vesnická střecha a hlavně tabule s ledabyle vypsanou otvírací dobou.
Místní štamgasti se podivili, že mám žízeň, neb se jedná o úkaz v tomhle horku jedinečný a ukázali mi cestu do výčepu. Točenou limonádu neměli, ale nechali mě natočit si do lahve vodu z vodovodu a divili se, že by snad za to po mně měli něco chtít.
Štěrk s třpytícími se lístečky slídy se vpíjel do roztékajícího se asfaltu.(V roztékajícím se asfaltu se třpytily lístečky slídy na štěrku), horký vzduch se tetelil nad silnicí, na stromech se nepohnul ani lísteček a domů to bylo ještě přes hory a doly. Prudké kopce při sjezdu vyvolávaly dojem roviny, při výšlapu jsem zase měla pocit, že Everest už musí být nadosah. V dlouhém, táhlém kopci, posledním stoupání na cestě, jsem se zmohla již jen na nesmyslné plky o kvalitě střešní krytiny právě míjené stodoly. Zrovna jsem obdivovala bedlu rostoucí mezi taškami, když nás předjel s lehkostí měnící výšlap z „ U konce s dechem“ na „jen si skočím do trafiky pro cigára“ frajírek; divže neřídil ledabyle jednou rukou.
Za mnou zaznělo něco o drzosti následované dalšími rozhořčenými slovy o nezdvořilém předjíždění. Mé ego toho dne již podruhé zcela ovládlo situaci, já prudce šlápla do pedálů, přehodila si na vyšší převod (několikrát) a jela jsem si prohlédnout ta drzá záda zblízka, abych jim ukázala následně záda svá. Tempo jsem, co mi taky zbývalo jiného, udržela až domů. Tam jsem, v tváři ne nepodobná rajčeti bez dechu sklesla do trávy a se zcela prázdným výrazem v očích jsem svírala hrdlo láhve, vděčně vzpomínaje na milou slečnu v hospodě a na ještě milejší vodovod. Než dorazila druhá část týmu, podstatně méně zničená, stihla jsem si vloudit do očí příčetný výraz, ubrat červené ve tvářích na sytosti a vůbec se uvést do takového stavu, který by připomínal spíše návrat z příjemného špacíru, než následky netypického pokusu o sebevraždu.
Slunce ještě prudce pálilo a já uvažovala, jestli ten návrat od řeky nebyl přece jen předčasný.