Hunde an die leine*

Na hory (na opravdové hory, kde se na sjezdovkách bělá sníh a ne sedmikrásky) jsem se těšila jak bernardýn na lavinu. Už jsem si myslela, že letos zůstanou lyže a podobné propriety nečinně ležet ve sklepě a zimní radovánky se smrsknou na sledování krasobruslení v televizi a promočené boty (to když se 24.ledna na ulicích objevila jakási břečka...), když tu se přede mnou otevřel výhled na týden v rakouských alpách. Kvetoucí netřesk ve dvoutisících metrech mě trochu zneklidnil, ale ukázalo se, že to není na překážku kvalitní sněhové pokrývky o tisíc metrů výš.

Po nádherném slunečném dni nám rakouské alpy ukázaly, že umí víc, než jen kýčovité obrázky do kalendáře, a vykouzlily pravou bílou tmu podpořenou vydatným sněžením a potměšilým větrem, který věděl, jak navát krystalky ledu i na taková místa, jako je „záhelmí“.

V úterý se ukázalo, že nejlepší způsob přivítání nového dne je šťavnatá nadávka, ostatně při pohledu z okna se lepší způsob nenabízel. Za oknem běžel poškrábaný přírodopisný film /dokument o zimním období na severním pólu. Později se bohužel ukázalo se, že jde o nejoblíbenější film tohoto týdne (zjevně měřeno z pohledu kritiků a ne diváků). Člověk se přímo vcítil do kůže tučňáků, jelikož po tom, co na sebe navlékl veškeré dostupné oblečení, aby mu na lyžích nebyla zima, se zmohl na pouhé kolébání se.

Houstone, máme problém...

Jelikož k večeru nebylo co dělat, nuda a zima se rozlézaly do všech koutů a do večeře daleko, rozhodli jsme se, že vyzkoušíme, jak vypadá cesta do Söldenu, městečka o pár kilometrů a nepočítaně serpentin níž. Cesta byla mokrá, místy zmrzlá (rakouští silničáři se o post nejmenších na světě přetahují s českými). Navzdory našemu kochání se stromy nově obalenými sněhem, a vůbec krajinou s válejícími se mlhami, jsme dorazili do městečka, velmi podobnému Špindlerově mlýnu (i tu řeku mají!), po silnici a ne nějakou vypečenou zkratkou „přes les“. I nasadily jsme si s matičkou ušanky a za družného hovoru (jímž jsme jen potvrdily obrázek bezprizorných Rusek) jsme se jaly korzovat. V souladu s mým založením (a také proto, že všude jinde měli jen sporotvní věci) byly jedinými obchody, které mě zaujaly konditorei a bäkerei. Bohužel stejného založení bylo víc lidí, protože oba obchody směle aspirovaly na roli „U snědeného krámu“. Nezbylo než se s protáhlými obličeji vrátit na větrnou hůrku a bavit se večeří. (Což spočívalo v komentování procházejících číšníků:“Myslíš, že ten zelený blinec je moučník, nebo hlavní jídlo?“)
V dalších dnech nám počasí ukázalo svou přívětivější tvář a až na pár zlomyslných šlehů ledovým větrem tak vydrželo až do konce pobytu (čehož důkazem je můj lehce spálený nos). Vylyžovaná jsem dosytosti a mám zase z čeho čerpat po zbytek roku.

Zdá se, že to nejzáludnější a nejzodpovědnější na každé dovolené je vybírání pohledů. Za prvé – všechny jsou hnusné, některé víc, některé méně, ale hnusné jsou všechny. Za druhé - když konečně člověk narazí na nějaký, který by za to stál, uvědomí si, že dost dobře nemůže tentýž pohled poslat desetkrát. Vypadalo by to pak, že člověk nevěnoval vybírání pohledu péči řádného hospodáře a adresáti by se na něj pak dívali skrz prsty. Adresáti totiž neví nic o těch mučivých minutách před stojánkem s pohlednicem, nedovedou si představit ten zoufalý pocit, kdy s dalším otočením se neobjeví ten nejhezčí, vysněný pohled, ale zase řada těch samých obrázků. V nouzi se pak člověk uchýlí k takovým dada záležitostem, jako je černý pohled s nápisem “….by night”.

*Tento text na značce upíchnuté u cesty byl prvním vážnějším kontaktem s němčinou (nepočítám všechny ty "Ausfahrty" na dálnici) a předznamenal náš vztah s ní na celý týden - zaboha jsme nepřišli na to, co tím chtěl básník říci:)