Istanbul/ Cařihrad/Konstantinopol - Tři města ve třech dnech!

Kdybych si mohla opravdu vybrat, kam budu chodit na oběd, trávila bych polední pauzy v letadle Turkish airlines.

Okouzlení tureckou kuchyní začalo už v letadle cestou do Istanbulu v okamžiku, kdy mi na klíně přistál sáček s lískovými oříšky.

Lískové oříšky následoval, místo papundeklového sendviče, jídelní lístek a ten lilek plněný kuřecím masem. Když jsem dojedla, zbyl na tácu jen pytlík se solí a příbory.

Opravdovým Tureckým potěšením, Turkish delight, ale není kebab, hummus, ani tzatziki, ale hlavně sladkosti – sučuk všech barev a příchutí s lískovými, pistáciovými a vlaškými ořechy, s mandlemi, citronové, jahodové i růžové kostky, obalené v růžových plátcích nebo v plátcích mandlí. Turci mají sladké rádi a je to vidět. Ve výlohách jsou navršené kopce lukumových kostek zasypaných cukrem, tyče tureckého medu a z na první pohled bezedných nádob přetéká sušené ovoce – fíky, datle, švestky, hrozinky, meruňky plněné mandlemi, a ořechy – od vlašských přes mandle až po paraořechy.

Večer jsou obchody se sladkostmi, stejně jako ulice plné.

Večer i přes den jsou na ulicích kromě turistů i pouliční prodavači – opravdoví prodavači prodávající před mešitou šátky s podezřele povědomými logy, prodavači s vozíkem se zmrzlinou jako z pohádky nebo s navršenými granátovými jablky a lisem na šťávu (trpkou a nejen zprvu), nebo komické figurky oblečené tak, jak si turista myslí, že by měl vypadat pravý Turek – v širokých kalhotách a turbanu. A všichni prodavači ví, že turista je bezbranné děcko, které přímo dychtí po tom, aby se zbavilo svých tureckých lir a to nejlépe tak, že je vyhodí za mizerně přeložený bedekr, vařenou kukuřici nebo pečené kaštany.

Jako každé turisty oblíbené město má i Istanbul dost rozumu na to, aby měl ty hlavní památky umístěné prakticky na jednom místě jen pár kroků od sebe. Modrá mešita se tak dívá na Hagiu Sofiu jen přes park, palác Topkapi je zase jen za rohem a pod tím vším je Cisterna – Římany vybudovaná podzemní nádrž na vodu. Jen na Kapali Carsi, Velký bazar je to o pár kroků víc.

V tomhle mumraji, před palácem Topkapi,v davu turistů mě nenapadlo nic lepšího, než začít vyměňovat objektiv. Jen začít; k výměně samotné jsem se nedostala, protože půlkilový objektiv mi vyklouzl z ruky na dlažbu a s působivým zaduněním si pořídil hvězdicovitou prasklinu („od rámu k rá;mu"). K mé nezměrné úlevě jen na filtru a ne na čočce. Protože se zároveň zkřivil i závit filtru, chodila jsem chvíli po Istanbulu s objektivem, který vypadal, že se vrátil z krátkého, ale intenzivního výletu do Sýrie (zvláště v okamžiku, kdy mi najednou ve frontě do Modré mešity vypadly z objektivu dva střepy).

Podobný pocit měli i číšníci v hospodě, kam jsme šli na oběd a rozhodli se záhadu gordického objektivu vyřešit. Mezi první a druhou skleničkou vína se u našeho stolu sešli nejen všichni místní číšníci, ale pravděpodobně v tu chvíli trpěli nedostatečnou obsluhou i hosté v několika dalších restauracích. Nejdřív se závitem zápasili u stolu /živě se mi vybavila scéna z povídky Šimka a Grossmana: „A na důkaz síly zlomil ve dveřích sirku“/, přinesli si na to dokonce nářadí (rukavice a ubrousek, jediné co chybělo byly kleště). Po chvíli ale veřejnou demonstraci turecké vynalézavosti vzdali a objektiv i s foťákem odnesli. Pravděpodobně do kuchyně. Měla jsme pocit, jako bych byla právě vyprovodit pasažéra Titaniku, nezdálo se mi ale moc zdvořilé protestovat.

Za chvíli se ukázalo, že objektiv s foťákem putoval opravdu do kuchyně, protože se ve dveřích ukázal kuchař, který vítězoslavně třímal v jedné ruce objektiv sice stále se závitem od filtru, ale s prázdným závitem, s vylámaným sklem a v druhé k mé hrůze ruce držel foťák. Přímo jsem viděla částečky prachu usazující se na snímači.

Na fotkách to poznat nebylo. Byly stejné s rozbitým filtrem i bez něj- prasklina prostě nebyla vidět.

Ostatní zážitky v Istanbulu již tak rozverné nebyly a nesly se v tradičním duchu eurovíkendů (turistické památky jsou na evropském břehu).

Modrá mešita je modrá a má šest minaretů, což ve své době vyvolalo senzaci, protože to byl stejný počet, jako má mešita v Mekkce. Problém zmizel v okamžiku, kdy sultán zasponzoroval Mekce další minaret. Minarety jsou v zákrytu, takže se stává, že se někteří z turistů najednou nemohou věží dopočítat a pokládají číšníkům hloupé dotazy (ehm).

Po Hagia Sophia pobíhají turisti s iPady a fotí si fresky archanděla Gabriela a panenky Marie.

Po Modré mešitě pobíhají turisti s iPady a fotí si mozaiky, protože islám zapovídá zobrazování lidí.

Všude po Istanbulu pobíhají turisti s iPady a fotí si kočky, které jsou opravdu všude a mají se zjevně dobře, protože jsou pro ně na zídkách připraveny misky s granulemi a vodou.

Po Cisterně pobíhají turisti s iPady a fotí si na hlavy postavené medusy.

A všichni turisti sedí na terasách a za kvílení muezzinů popíjejí z barevných kalíšků sladkou tureckou kávu.

Jediné místo, kde turisté nepobíhají s iPady jsou veřejné, (i turecké), záchody. Právě tady se také ukáže, kdo je frajer a kdo v rámci předbíhání fronty dá přednost tureckému záchodu před evropským. A právě tady, na tureckých záchodech, jsem pochopila kouzlo onoho „kdo dál“, „kdo výš“ a vůbec „střelby na terč“.

V paláci Topkapi je nejhezčí harém, místnosti vyzdobené barevnými kachly od podlahy až ke stropu. Jinak jsou v Topkapi vystaveny šperky, zbraně a řády. A důkaz toho, že stejně jako křesťané, tak i muslimové si potrpěli na relikvie – je jim věnována jedna celá místnost.

Velký bazar je jen pro ty se silnými nervy- je to tu jak v židovské škole.

S falešnými kabelkami, oblečením a brýlemi.

A všude v ulicích vlály vlajky, protože byly zrovna svátky a ve výlohách visely koberce, protože to mají turisti rádi a v letadle jsme zase dostali sáček s lískovými oříšky (a rýmu).

Asi týden předtím, než jsme jeli do Istanbulu vyšel v Respektu článek o tom, jak v Turecku děti místo chození do školy sbírají lískové oříšky.