„Tak to na mě přišlo, padlo, sedlo…“

A dostal se mi do ruky lístek na módní přehlídku. Pro dívčí dušičku neodolatelné lákadlo a to i přes vyhlídku na výčitky svědomí byť jen při pohledu na jídlo v příštích několika dnech.
Po příchodu jsem ihned zaujala strategické místo ( my, co celý den trávíme přesouváním se ze židle na židli, chvilku nepostojíme;) a pustila jsem se do mé oblíbené činnosti – pozorování cvrkotu. Přišla jsem přesně a tudíž jsem na to měla dost času – žádná přehlídka není dost světová, pokud nezačne s dostatečným zpožděním.
Přítomné dámy vypadaly velmi voskově, většinou oblečeny do sukní kratších, než by slušelo jejich nohám, na vysokých podpatcích se snažily stylově kymácet a pokud možno se při tom nezamotat do četných cancourků visících z jejich tunik, ani se nepolít sektem
Pořadatelé zjevně považovali za chic dát těm hadříkům nějaká jména, bohužel nikoho nenapadlo vybrat chic jména. Jinak si totiž jména jako „Sumatra sako (Proudly powered by drobné prstíky malých dětí z třetího světa)“, „top chiméra“, top quido“, „twinset camping“ nedovedu vysvětlit (asi k tomu pustili někoho kreativního).
Všude pobíhali fotografové, buď ovázáni křiklavými kravatami, nebo napodobující reportéra BBC z Iráku (asi měli zkušenost s reakcí davu na zahájení rautu). Fotografovaní se tetelili blahem, že byli uznáni za zvěčnění hodné a ti nefotografovaní se tvářili, že se tetelí hrůzou, že se někdo opováží narušit jejich kruhy. Signálem, že už to začne nepochybně je, že číšníci se přestanou rojit a to zrovna ve chvíli, kdy dostanete žízeň. Pak se chvíli ještě ozývá zmatené šeptání do zapnutého mikrofonu, pokus o zahajovací projev do vypnutého mikrofonu a pak TO začne.
Ono TO není až tak velké. Návrhář se do žádných extravagantních výstřelků nepouštěl (na rozdíl od autora názvů); prostě mu to bylo zatrženo – na šaty ve stylu chytré horákyně se sice hezky dívá, ale těžko se v nich chodí a ještě hůř se prodávají…Opravdová durrelovská situace nastává až ve chvíli, kdy se otevírá raut a slavnostně se přivezou mísy s jídlem.. Tím je zahájena soutěž o plnější talíř a často také o šaty nejméně poznamenané bojem o něj… tuto fázi jsem si nechala ujít protože balancování s plným talířem a vidličkou v jedné, a se skleničkou v druhé ruce, to celé na jedné noze (a ještě ne na své) není má oblíbená disciplína. A doma na mě čekaly švestkové koláče:)