Oranžová přeblikla na červenou. Vedle mě zastavilo stříbrné BMW, kabriolet.Technické parametry byly takřka dechberoucí: To vozítko bylo dvoumístné, asi jeden metr vysoké (a to mu ještě přidávám) a za volantem sedělo rádobyvlasaté individuum s třicítkou a plastovými korály na krku.A s bekovkou na hlavě. Bílou.
Zachytila jsem jeho pohled a usmála jsem se nazpět; kočkolapy ve mně vyvolávají vždy tuhle reakci.
Čekala jsem, že z křižovatky vyrazí se zasvištěním, a zatím se držel za mnou. Držel se za mnou, i když jsem odbočila k pumpě, kde zastavil hned vedle mě; benzín zjevně brát nepotřeboval.
A kdy prý půjdeme na to kafe.
O tom jsem zapochybovala - vidí přece, že odjíždím, doma na mě čekají a vůbec.
Mluvila jsem na něj přes kufr auta a spíš než rozhovor, jsem sledovala, jak naskakují na stojanu litry.
Musel tedy vystoupit a okouzlovat mě z očí do očí ( tedy spíš pokoušet se o to).
Vymluvila jsem se z kafe (ano, vrátit se do města hodlám, ale ne v dohledné době. Nemohl tušit, že dohlédnu leda tak k pozítřku, a když se dobře vyspím, tak o den dále)), prohodila několik lichotivých poznámek na adresu stříbrného fantoma a několik rýpavých na adresu fantomova úložného prostoru a odešla ke kase.
U Berouna jsem ho předjela.
úterý 29. července 2008
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
