Převážně nevážně

Pleskání potápěčských ploutví se hlasitě rozléhalo prázdnou ulicí. Záhy se k němu přidal náš hlasitý smích, který si skupinka rozjařených pánů vyložila jako pokyn k zastavení se. Potápěč k nám napřáhl ruku, ve které třímal váhu, až doteď schovanou v podpaží. Že by potřeboval naší přesnou váhu, tak jak jsme, ověšené foťáky a s batůžky na zádech. Do stoupání si na váhu se nám moc nechtělo…
„Ale my už jsme se viděli přece včera! Před svatým Eustachem.“
„To určitě ne – my jsme začali dneska odpoledne.“
Uvědomila jsem si, že rozjařená skupinka z předešlého dne, ten s váhou ozdobený ne slušivými ploutvemi, ale umělými kotletami a parukou připomínající mop vymáchaný v kbelíku se špinavou vodou, byla jiná, trošku mladší a taky trošku neodbytnější.
Mop, stavidla výmluvnosti zcela vytažená, se na konci měsíce žení a nutně potřebuje do té doby olíbat 4000 kg žen. Potápěč se o nutně olíbané váze, ani o ženitbě nezmiňoval. Mop se spokojil se s líbnutím na tvář a s naslepo vystřeleným číslem, potápěč s úsměvem a výmluvou na dobrý oběd a odkolébal se, s přáním hezkého večera, do jedné z ulic vhodnějších k odlovu vážení svolných.