Hluboko v bažině

Makové řezy s rozměry dlažební kostky a s příslibem šťavnatých hrozinek hluboko zanořených v hořkých zrníčkách se odrážely od žlutých výloh Sachy Finkelsztajna.
U pultu prodavačka probírala polsky na celý krám s postarší paní nákup. Druhá z pohledů, které jsme si vyměnily vyčetla, že živé konverzaci rozumíme a hned se k nám přitočila s otázkou, jestli po polsky i mluvíme.
„Po polsky ne, po česky“ a ona na to, že to se domluvíme dobře. Vyptala se nás co si dáme (a co si nedáme), odkud z Československa jsme (bylo vidět, že je ve Francii opravdu doma), vychválila makové řezy a s prosze bardzo nás poslala ke kase.
Na pána už česko – polština neplatila, zato na něj platila dvacetieurová bankovka. S šibalským úsměvem se zeptal, jestli je to tak přesně. Jelikož jsme si odnášely řezy dva a ne celý plech, k tak velkorysému spropitnému jsme se přemluvit nenechaly a drobné jsme pečlivě z talířku vysbíraly.
Zaklaply za námi dveře a polština utichla.
Obchod žlutě zářil v křivolaké ulici a o kousek dál se ve staccatu překřikovali prodavači falafelu.