Na Tři krále o hodinu dále a o stromek méně

Můj nos, čelo brada, i krk , se blyští takřka hvězdně – všechen ten stříbrný a zlatý prášek, který až doteď tvořil kouzlo vánočních ozdob se vydal na výlet a usadil se mi snad i za ušima; jako novodobý král Midas po sobě zanechávám stopy na všem, čeho se, byť jen malíčkem, dotknu.
S každým prudším gestem, s každým ráznějším krokem se ze mě sypou stovky malých pichlavých jehliček. Na první pohled to sice vypadalo, že většina jehličí zůstala na mně, přesto se ho do koberce stačilo zavrtat požehnaně a cesta na boso přes obývák tak vyvolává vyrážení drobných směšných výkřiků, následovaných nadávkami, směšné poskakování tu na jedné tu na druhé noze a několik dalších variací na téma plameňák
Po sérii několikanásobného zamotání se a následujícího zoufalého rozmotávání (se), mám dojem ,že účelem barevných světýlek na stromeček a svítících koulí není aby svítily a dobarvovaly atmosféru ( nebo už vybledlý stromeček), ale aby samy od sebe vytvářely takové libůstky jako je dračí smyčka a další zaručené skautské uzly ( z pravých skautek).
Vyndavání smrčku ze stojanu zase nápadně připomínalo „táhli, táhli, přece nevytáhli“... Někteří prostě přes svátky přibrali.
Teď jsou už všechny ty kouličky, hvězdičky, řetězy a dokonce i světýlka napěchované v krabicích a pečlivě uklizené ve sklepě.
O to větší bude překvapení až se příští Vánoce ukáže, že se všechny ty ozdoby nesmyslně přeskupily, nějakým záhadným způsobem se ocitly na dně krabic a krabice jsou zastrkané na těch nejnemožnějších místech a to první, co mi při hledání ozdob padne pod ruku budou staré kolečkové brusle a kraslice.
A samozřejmě nepochybuji o tom, že zítra se někde vynoří zapomenutá váza s větvemi ověšenými dřevěnou kolekcí.