Raindrops keep falling on my head

Zapomněla jsem si deštník. Paraple. Něco do ruky. To něco s čím si můžete rázně vykračovat, nervózně hrotem poťukávat o dlažbu, opisovat švihácké elipsy, nebo si to jen pověsit na předloktí a pokusit se to nevytratit.
Deštník jsem v McDonaldu u zastávky Nádraží Holešovice umně postavila do rohu, za židli, a stejně umně jsem na něj zapomněla. Do ruky jsem si při odchodu vzala knížku a deštník v rohu osiřel.
Že se s knížkou v ruce elipsy vykružují nelehko jsem zjistila, a jsem na to patřičně hrdá, ještě předtím, než mi to vysvětlilo počasí a než mi první kapky deště dopadly na hlavu. Těsně před eskalátory na Staroměstské, když jsem knížku uklidila do kabelky, jsem se začala shánět po parapleti.
Nezbylo než se otočit na podpatku a jít se podívat, jestli trasa zpátky je stejná jako ta sem /bohužel byla. I s přestupem/
Když jsem vystoupila z metra, padl mi do oka člověk pohupující deštníkem , nápadně se podobajícímu tomu mému. Nechtěla jsem se na něj vrhnout ještě předtím, než se přesvědčím, že můj vlastní deštník se už opravdu nekrčí v tom samém rohu; černých deštníků se po Praze jistě nosí víc než jeden. Inu deštník se nekrčil ani v inkriminovaném rohu, ani v jakémkoli jiném rohu (posvítila jsem prodavači lampičkou do obličeje a pokládala mu úskočné otázky).
Byla jsem si jistá, že ten pán už deštníkem nepohupuje vůbec, nebo pohupuje, ale zaručeně jinde, protože jsem si ho, když jsem ho míjela, změřila dlouhým zkoumavým pohledem. Ten deštník.
Ale pán i deštník byli na svém místě. Už jsem si v hlavě sumírovala, co mu řeknu (od “Byl byste tak laskav…” po “!!§@¨!!°”), ale sotva jsem k němu došla, natáhl ruku a deštník mi podal. Jen jsem kývla hlavou k McDonaldu, řekla “ Byl tam…” , on přitakal, já poděkovala a odešla. Takhle jednoduše.