Olze

„Abych se utěšil, rozhodl jsem se věnovat listopad shánění bytu. A teď, co skončila stávka je na to ta pravá doba. Pokud se úspěšně propracujete až do fáze, kdy vám někdo bude chtít byt pronajmout, budete už jen plakat vděkem. Abyste předběhli všechny ostatní, kdo touží po podnájmu, měli byste nejspíš na předváděčky bytů chodit opatřeni výtiskem Kdo je kdo, založeným na místě, kde se obsáhle píše o vaší rodině, anebo potvzením z banky ve Švýcarsku, že sedíte na velehoře zlata ukradeného nacisty.
…
Tak za prvé, opravdu šlo o romantickou mansardu, která opravdu měla, jak agent řekl „sypér stšešní vý´let.“ Super výhled na střechu teda měla:skrz spoustu super děr ve střeše.
"Velmi šasně doide k reparaci,“ sliboval agent.
Že by mi jen hrála divoké kousky moje představivost – anebo byl na jednom kusu novin, kterým byly ty díry zacpané, titulek „Napoleon zemřel“?
Uznal jsem, že byt má vskutku výhodnou polohu, co se týče okolních barů:nejen to, byl v jednom domě s barem, který vysílala až sem nahoru po holých vodovodních trubkách techno rytmy.
Dalším droboučkým problémkem bylo, že k bytu patřil turecký hajzlík typu „sere-mandlé-vestojé“; ten hajzlík byl na chodbě a dělilo se o něj dalších osm romantických mansard, přičemž v jedné z nich podle všeho bydlel slepec trpící chronickou úplavicí.
„Consierge, ona zatým dnes nepoklydyla,“ komentoval to agent.
Byt byl doslova nízké úrovně. Tj., nedalo se v něm narovnat.Ne, není to přesné. U dveří se stát dalo, ale po jediném kroku dovnitř jsem se praštil o strop, který se tak o tři metry dál prudce svažoval až k zemi. Celý byt byl jeden veliký klín, ve kterém by člověk musel, pokud by netoužil po fraktuře lebky, chodit v náklonu pěětařtyčicet stupňů.
„Ono nený dra´é,“ povídá agent.
„Tohle není byt,“ já na to. „To je kredenc na skladování Toblerone.“
Druhý byt byl jeskyně.
Z ulice jsme prošli obrovitými dřevěnými dveřmi na dlážděný dvůr – velice malebný. Kolem nás se vysoko tyčily drolící se stěny porostlé břečťanem – velice starobylé. V rohu dvora byly staré dřevěné dveře, zdaleka ne tak obrovité jako ty vchodové, a agent do jejich zámku vsunul deseticentimetrový klíč – trés vzrušující. Dveře se se skřípěním otevřely a on zašátral vevnitř po vypínači. Ozvalo se cvaknutí, ale nic se nerozsvítilo.
„Bude renovasé,“sliboval agent a mžoural do tmy.“Šásně tú bude vís elektrysyté.“
„Jo, ale bude jí potřeba o moc víc.“
Vkročili jsme na hliněnou podlahu, ve které by klidně šly pěstovat brambory.
Rozeznával jsem v tom oken zbaveném příšeří holé kamenné stěny a hromadu beden; klidně to mohly být rakve. Nejmenoval se poslední nájemnkí Monsieur Dracula? Napadlo mě.

Dostalo se mi ujištění, že v tom třetím bytě už je všechno. Podlaha, okna, elektřina, velikánská koupelna. Agent nelhal. Koupelnu to mělo velikánskou. Vlastně to byla jedna velikánská koupelna. Vybavená postelí a plynovou troubou
„Na co je to prkno?“ zeptal jsem se.
Agent položil prkno přes vanu a k té pak z obou stran a proti sobě postavil židle.
„Jidelni stůl.“povídá
vydechoval jsem důkladně
„Já nemusím bydlet v jeskyních ani v koupellnách. Můžu si dovolit normální byt“
Agent vysekl pařížské pokrčení rameny, zcela zbavené jakéhokoli pocitu viny. „Ale vy mi poviédet že vy nemáte dopo ryčení. Beznej vy musíte bídlet v kúpelně.“

Merde! Rok v Paříži, Stephen Clarke