The Eire affair

Už samotný začátek byl velmi úspěšný – jeden z účastníků zájezdu zapomněl v letadle peněženku. Pána vyvolával letištní personál tu s menším, tu s větším úspěchem v boji s výslovností. Než portmonka doputovala do těch správných rukou, strávili jsme vcelku fádní třičtvrtěhodinku někdy mezi 11 a 12 v noci pozorováním cvrkotu na Dublinském letišti a listováním časopisy přivezenými z Prahy. Tahle příhoda vystihla perfektně celý zájezd – neustále jsme někde posedávali (autobus, káva, prezentace) nebo na něco čekali.
Cestu do hotelu nám zpestřovala obligátní přednáška o smaragdovém ostrově, drsné přírodě a větrem ošlehaných obyvatelích a v neposlední řadě chvála našeho skvělého vkusu se kterým jsme neomylně vybrali to nejlepší – zájezd do Irska (tolik lidí se tak výborným vkusem se hned tak nesejde…); cestu z recepce na pokoj zase marná snaha asi 15 lidí vměstnat se i se zavazadly do výtahu. To se jim sice podařilo, jen výtah se potom odmítal hnout z přízemí. (To, že někteří výtahem opravdu jezdit neumí se potvrdilo druhý den v pivovaru, kdy skupinka cestujících tvrdošíjně trvala na tom, že sjede ještě o patro níž, přestože žádné „ o patro níž“ k dispozici nebylo – strávili jsme pak pohodlně namačkání asi půlhodinku projížděním všech dostupných pater, jak byl výtah přivoláván).
Snídaně byla přesně taková, jakou jsme očekávali – spousta podivných párků a grilovaná rajčata plovoucí v moři fazolí. I u ostatních jídel se projevovala podobná kreativita..
Hned po snídani jsme si namířili do katedrály sv. Patrika. Jeli jsme zvolna, dosyta si užívajíce výhledu. Míjeli jsme Phoenix Park, údajně největší evropský park (vždy se zdráhám věřit těmto nej – průvodkyně se tváří vždy příliš nadšeně). V parku je nejen ZOO, Prezidentský palác (najdi deset rozdílů), ale i překvapivě blízko u silnice volně se pasoucí stádo daňků.
Žádný takový zájezd se neobejde bez fotozastávek, což je pěti až desetiminutová (v závislosti na velikosti a důležitosti fotografovaného) cigár pauza /honba za nejlepším záběrem, během které se zúčastnění předhání v délce objektivu a počtu poskoků

Z vychvalované katedrály se vyklubal průměrný anglikánský kostel s vcelku zajímavými vlajkami nad lavicemi těch privilegovaných. Z téměř všech ostatní kostelů, které jsme navštívili se vyklubali repliky tohoto.
Asi nejzajímavější z celé katedrály nakonec bylo křeslo, na kterém seděl Vilém III. ( i když oproti Metternichovu křeslu, na které jsem měla zálusk a kterému jsme se obloukem vyhnuli, to bylo jen šidítko.
Ač pivo vůbec nepiju, návštěva muzea Guinessu mě naprosto okouzlila (což se nedá říct o palírně whiskey, přestože k té mám o chloupek lepší vztah). Vstupenka v podobě do umělé hmoty zatavené kapky piva, originál nájemní smlouvy uzavřené na 9000 let zapuštěný v podlaze a nádherný výhled na celý Dublin z posledního patra budovy ve tvaru půl litru si naprosto získaly mé srdce.

Věděli jste, jak Přišla Guinessova kniha rekordů ke svému jménu? Jednou z verzí je, že je to výsledek věčných hádek nad pivem o to, co je největší, nejdelší, nejtěžší – a tím pivem je myšlen samozřejmě Guiness.
„Nemáte – li o čem mluvit, hovořte o počasí“ – během dne se počasí měnilo alespoň třikrát. Rána byla pošmourná, dopoledne sem tam probleskl sluneční paprsek, kolem poledního se zpravidla rozpršelo a odpoledne jsme, alespoň na hodinku měli slunečno.
Štěstí se na nás usmálo i během prohlížení megalitických památek (jakési kameny a kopce).
V mém případě se povídání „ o neuvěřitelné zručnosti 5000 let staré“ minulo účinkem. Posvátná bázeň, ani obdiv se nedostavily a já jen přemýšlela o tom, proč musíme takovou dobu strávit obdivováním brázdy /skupiny kamenů/, kterou pravděpodobně vybudoval nějaký amatérský archeolog.
Pahorky ale poskytovaly překrásný výhled do krajiny, na střídání stovek odstínů zelené – jako když se probíráte vzorníkem barev nebo otevřete novou sadu pastelek.


Součástí takových prohlídek byla pravidelně videoprezentace, pravidelně se ukazovalo, že prezentace espresa v místní kavárně je přínosnější.
Pohled na ciferník hodinek po návratu do hotelu (a po večeři) nás vybudil k návštěvě centra Dublinu. Temple bar je čtvrť, která o víkendu pulsuje životem. ulicemi proudí davy velmi dobře se bavících lidí, ukazujících ty nejlepší kousky ze svého šatníku. Hospody jsou tak plné, že jen dostat se do nich je husarský kousek, všude hlasitě hraje hudba.
Prohlídka Irského národního hřebčína by byla nepochybně zajímavější, kdyby a) nelilo jak z konve, b) kdyby mi nepřipadalo, že průvodce čte pasáže z Dicka Francise c) kdybych byla blázen do koní.


Největším nedělním dobrodružstvím byl nakonec hotel a pokus o večeři ( „Chceš-li v Anglii dobře jíst, snídej třikrát denně“ se při snídani ukázalo být poněkud zavádějící). Hotel byl snad na konci světa a jediné, co se dalo dělat, bylo vyrazit na procházku k moři, nasbírat plno mušlí a zbytek večera si lámat hlavu, jak je zabalit do kufru, aby jak kufr, tak mušle utrpěly co nejmenší újmu.
Ráno jsme se vraceli z tohoto konce světa (ukázalo se, že Irsko jich má hned několik) krajinou protkanou říčkami a posázenou různě obarvenými ovcemi – Národní park Connemara poskytl žurnálové pohledy.

Mohérské / Mohérové útesy prý přišly ke svému jménu kvůli mlze, ve které jsou neustále zahaleny.. My jsme sice žádnou mlhu neviděli, zato námi lomcoval neuvěřitelný vichr. Trajektem přes řeku Shannon jsme se dostali na další konec světa, tentokrát do malé rybářské vesničky. Tentokrát jsme měli štěstí. Když jsme zabrousili do místní hospůdky, nejen že jsme narazili na výborné jídlo, ale i na tři místní muzikanty, kteří v hospodě pravidelně vyhrávají. A to opravdu pěkně. (Nebýt tohoto zážitku, odjížděla bych s Irska s tím, že Irská hudba spočívá v tahání několika koček za ocas najednou a v případném komentování této činnosti, jak se nás snažil přesvědčit řidič)


Další den nás čekal Ring of Kerry – okruh hrabstvím Kerry s četnými fotozastávkami a prohlídkou zámku Muckross house.
Nejkrásnější ale byl zámek Kilkenny, s druhou nejdelší síní v Irsku (první je v Trinity college v Dublinu). V zámku se nesmělo fotit, tak jsem si musela obrázek vypůjčit od googlu.

Dalším z mnoha panských sídel, která byla na programu byl Powerscourt. To, co tam láká davy turistů není sídlo samotné, ale jeho zahrady.

Předposlední den se nesl ve znamení balancování – jednou na provazovém můstku Carrick-a-rede) nad mořem (most je zde, 25 metrů nad mořem, zavěšen v sezóně lososů), podruhé na Obrově chodníku.

Na uklidnění rozhoupaného žaludku byla připravena promo akce v palírně whiskey Old Bushmills. To, co mě zaujalo nejvíce bylo, že za rok se ze sudu s whiskey vypaří tři procenta – a tomu se říká angel´s share
Poslední kratochvíle před odletem domů byla okružní prohlídka Belfastem.

Irská příroda je opravdu nádherná. A schopnost Irů prohlásit každý větší shluk kamenů za megalitickou památku nebo bývalé opatství také:))