Balancovali jsme nejistě v malé kocábce na vrcholu
lámající se vlny. Sklouzli jsme se po vlně dolů, vstříc další, se kterou jsme
se prudce srazili, až vystříkla voda vzhůru a zmáčela nás od hlavy až k patě,
jako na atrakci v zábavním parku.
Velryba nám stále unikala.
Připadala jsem si jako kapitán v dobrodružném filmu,
když jsem stála ve špičce lodi, houpající se nahoru a dolů, a vyhlížela, zda
přes vlny neuvidím gejzír vody tryskající k obloze. Nakonec jsme viděla
nejen gejzír, ale dokonce i ploutev.
Měla jsem pocit, že velrybu honíme kolem celého ostrova, než
jsme zahlédli plácnutí špičkou majestátního ocasu a spršku mořské vody. Pak
velryba pokračovala ve své cestě na sever.
Delfíni byli vstřícnější. Vesele se proháněli kolem lodi,
skákali, přibližovali se a zase se oddalovali a my jsme na sebe křičeli
neustále:“ Jedna hodina! Čtyři hodiny! Dvanáct hodin! Za Tebou!“ a jednou rukou
jsme se přidržovali té části lodi, která byla zrovna po ruce. Cestou zpátky k ostrovu
se vlny zmenšovaly a ztrácely, a když jsme zase přejeli přes korálový útes, do
mělké tyrkysové vody k rejnokům, byla voda zase jako zrcadlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat