Milión obrázků z Číny

Stála jsem ve frontě na záchod, sčítala a odečítala kachličky, prohlížela si v zrcadle Číňanky, které si v zrcadle prohlížely mě, když se konečně otevřely dveře jedné ze dvou kabinek, vyšla další Číňanka, sehnula se, shrnula si vyhrnuté nohavice zpátky ke kotníkům, umyla si ruce a odešla.

Ano, záchody jsou tu turecké. Všude. Až do Hong Kongu, kde kromě demokracie zavedli Angličané i záchody. Někde byly čistší, někde méně, ale většinou to chtělo silný žaludek a stehna.

 Jen v Šanghaji je pár záchodů evropských. Taky je tu vzduch čistší, lidé kreativněji oblečení (náš místní průvodce měl na sobě tričko s nápisem Liberty or death a ani se moc často neohlížel přes rameno). A v hotelu fungoval twitter.

Vše, co se o Číně říká je pravdivé. A zároveň nepředstavitelné.

Ano, opravdu je ve všech městech smog. Ale je tam v takové míře, že máte pocit, že se vám nos zalepuje a průdušky zauzlovávají. Rouška se najednou zdá jako ten nejlepší nápad vůbec, a ne jako nabubřelá póza.

Smog visí nad městem, drží ho pod poklicí a vine se mezi těsně u sebe naměstnanými mrakodrapy.

Když jsme vyjeli v Šanghaji na jeden z nejvyšších mrakodrapů ve městě, ukázalo se, že to, co dole vypadalo jako sluncem zalité ulice jsou sluncem zalité ulice ve smogovém kokonu.

Taky je pravda, že Číňani  nesmrkají, ale chrchlají a plivají na ulici.

Představte si, že s někým takovým sedíte hodinu a půl v letadle.

A asi je taky pravda, že Číňané snědí úplně všechno. Psa jsem sice viděla jen na vodítku a ne u stánku s jídlem, ale zato jsem viděla pečené škorpiony, sušené medůzy, živé hady, a hlavně jsem cítila fermentované tofu.

(Zá)Pach je všudypřítomný, neobvyklý, někdy až žaludek obracející a hlavně lepící se na patro. Pach fermentovaného tofu je ze všech nejsilnější a nejodpornější (k durianu, který má být snad vůbec nejhorší, jsem se raději ani nepřiblížila), a bohužel se vždy nečekaně připlíží od nějakého stánku z postranní ulice, kde tuhle laskominu dělají.

Čína je, jako každá země, kterou turista navštíví, aniž by si pořádně přečetl průvodce, země kontrastů. Snoubí se tu šedá, špinavá města se zářivým pestrým kýčem v podobě nočního osvětlení, přeplácaných  jadeitových sošek a hracích karet s Maem na každém rohu.

Pro většinu takových suvenýrů platí "takovou práci to dalo a tak ošklivé to je"! Ve výrobně jadeitových figurek jsem fascinovaně zírala na každou pečlivě vysoustruženou šupinu draka, kam se nepochybně bude pečlivě usazovat každá částečka prachu.

Číňané se dokonce rozhodli, že budou replikovat terakotovou armádu a vyvážet ji do celého světa, aby si každý mohl takového terakotového vojáka doma postavit do zahrady místo trpaslíka.

V jedné takové dílně, která vypalovala vojáky všech velikostí jsme se byli podívat. Bohužel cestou ke skutečné terakotové armádě. Když jsme pak viděli šiky terakotových vojáků pečlivě seřazených pod přiměřeně velkou socrealistickou krychlí, nenapadalo nás nic jiného, než, že to z té dílny zas tak daleko neměli.

Noční Peking je trochu děsivý, protože jsou vládní budovy, včetně politbyra na náměstí Tien an men zavřené a osvícené jak vánoční trhy.

Těžko říct, jaký je noční Xian, protože tam pro smog není vidět, ale vzhledem k tomu, že Xian ve dne aspiruje na titul nejošklivěější město Číny, není o co stát.

Noční Šanghaj je dechberoucí. Z lodi. Pohled na tytéž mrakodrapy je dechberoucí i ráno, ale vystřízlivění se dostavuje při pohledu na druhou, nepotěmkinovskou řadu - nevzhledné, vysoké a příliš blízko u sebe postavené kvádry a mezi nimi se krčící hutongy ve staré čtvrti; tradiční čínské domy jsou postupně bourány a nahrazovány dominovými kameny obřích rozměrů.

Nočnímu Guilinu chybí už jenom stroboskop, jinak je dojem předimenzované diskotéky úplný.

Noční Hong Kong vypadá jako na pohlednicích a jako město, které nikdy nespí.

V Číně se žije hlavně venku, v parcích, na nábřeží, na každém volném prostranství se cvičí tai-chi,  hrají se karty nebo deskové hry, nebo se tančí.

Mám pocit, že to není jen proto, že by byly Číňané tak společenští, ale spíš proto, že se v Číně v bytech nebydlí, ale přebývá a hlavně se tam nedá vydržet. Pravděpodobně tam není také k hnutí, pro všechny ty krámy, které někde trčí ven i okny..

Zahraničních turistů do Číny tolik nejezdí a proto jsou tu cizinci trochu jako zvířátka v zoo. Lidé se s nimi fotí, lidé se je „nenápadně“ fotí, lidé na ně nepokrytě zírají. Jediná věc, kterou nedělají, je, že cizince nekrmí. Při vstupu do Číny jim ovšem při procházení zvláštním rámem měří teplotu.

Výhodou téhle exotičnosti je, že vás nechají v úžasu fotit i jejich špinavé prádlo. Půlhodiny.

Protože jste strašně vysocí, strašně světlovlasí a strašně světloocí.

Nevýhodou je, že si můžete všimnout, že ve výtahu nejedete sami až když sáhnete do kapsy a vrazíte někomu při tom loktem od ramene.

Mandarínská čínština je zvláštní jazyk. Kromě toho, že se tu píše čajem, používají se při mluvení 4 tóny, z nichž čtvrtý zní nejagresivněji. Na ulici máte pocit, že všichni používají jen ten čtvrtý tón, protože to zní, jako by na sebe neustále štěkali. A při tom do vás samozřejmě neustále vráží lokty.

A v Číně je samozřejmě všechno nejlepší. Čaj (který se do Indie dostal tak, že ho podlí Angličané ukradli), ovzduší, lidská práva. A největší. Třeba Jeskyně rákosové flétny (vesničané Maovi poslušně nahlásili její existenci hned po válce, kdy se  v ní schovávali před Japonci. Už při velkém skoku zpět, ehm vpřed, toho museli zatraceně litovat), vonné tyčinky nebo bambusová lešení.

Zaručeně nejlepší byl ovšem pocit na letišti v Guilinu, když mi úřednice vrátila pas. Poté, co s ním beze slova na 20 minut odešla.