Cesta do středu země

Krok za krokem je opatrnější, schod od schodu je snad užší, šero neproniknutelnější a strop zkosenější. Na konci chodby, hned vedle vchodu do kuchyně, se rýsuje tmavý obdélník – dveře s panenkou, nebo panáčkem, nejčastěji ale jen s nápisem. Za těmi dveřmi se skrývá svět plný dobrodružství – svět pařížských záchodů.
Výprava za pařížskými záchody je plná překvapení, překonávání překážek a vůbec setkávání se s nečekaným.
Na St Hipppolyte jsou to spíš čtenářské koutky – stěny jsou popsané politickými prohlášeními jako je „Hanba Izraeli“, „“ nebo „ Jean miluje Madeleine, Madeleine miluje Anne a všichni shání ztracenou kartičku do knihovny“. Sorbonna je jak na spisovatele, tak na prostor skoupá. Na dveřích se objeví nanejvýš inzerát nabízející učebnice a aby si ho člověk mohl přečíst, což předpokládá zavřené dveře, musí vyšplhat na záchodovou mísu, přidržujíc se nádržky s vodou (marně hmatajíc po pistoli) a v předklonu zavřít na potřetí dveře. Celý ten modře vykachlíčkovaný bunkr pravidelně plave v nepříjemně hlubokých kalužích vody protkaných šedými chuchvalci toaletního papíru.
Háčky jsou spíš zázrakem, než pravidlem a zejména v zimních měsících je jejich absence citelná – nutí člověka k transformaci v chobotnici a k žonglování s kabelkou, kabátem a štosem papírů. A k živým vzpomínkám na Mančinku a její příhody s pentlemi.
Na Tolbiacu je místo umyvadla korýtko a i záchody vypadají jako po nájezdu prasátek.
V kavárnách bývá jen jeden zato s krásným výhledem do a z dvora, nebo vybavený sadou zrcadel a polovina hostů považuje zavírání dveří za nadbytečný přepych.
Šipky a ukazatele nejsou většinou třeba. Jednak stačí najít příkré schodiště vedoucí na první pohled do sklepa a pak – záchod se ohlašuje už u baru.
Tahle alternativní poznávačka má jednu výhodu – člověk čeká po čase to nejhorší a bývá pak příjemně překvapen – asi jako když na pouti místo do domu hrůzy vstoupí do Růženčina zámku. To když na jednom záchodě funguje jak splachovadlo, tak sušák na ruce.