Jak jsem se zapletla

Spolu s jarem, a na rozdíl od něj bez zaklepání, se k nám pootevřenými dveřmi vplížily ( co vplížily! Drze vtrhly, dveře rozrazily, div je z pantů nevyvrátily) pletence plevele. Svěže zelené listy plály vedle oprávněných nájemců záhonů, nesměle se krčíccích ve stínu zlatých pampelišek, drze se vypínajících planých ostružin a tuhých stébel trávy.
Shýbla jsem se k růži, abych její větvičku vysvobodila od svlačce a najednou jsem se, s prsty vraženými hluboko do země a vlasy vmotanými do trnoví , přetahovala s nějakým sobem na druhé straně planety o jeho denní kilometrovou dávku kořenů. Co chvíli mi prudce uvolněný kořen chrstl hrst hlíny do obličeje nebo mě káravě žahla kopřiva. Ačkoli kbelík brzy přetékal plevelem, záhon stále připomínal spíš jihoamerický prales, než křídovou stránku vytrženou z knihy „Nejkrásnější zahrady světa“.
Mé ruce se teď podobají mapě země s nadprůměrně rozvinutou infrastrukturou. Drobnými linkami jsou značeny okresky, silnějšími hlavní silnice a jako tlusté čáry se mezi nimi vinou dálnice. Mapa je podrobná - najdou se tu jak polní cesty, tak i železnice s pečlivě označenými nádražími.