Verbier

Ten hotel byl jako penzion Bertollini z Pokoje s vyhlídkou, jen klavír byl nenapravitelně rozladěný, zato disponoval zašlými svícny. Na stěnách visely obrázky zasazené do podomácku vyrobených paspart, občas vystřídané kravskými zvonci, nad krbem se prášilo na daňčí parohy. To vše drželo pohromadě snad jen díky šňůře vánočních světýlek a neustávajícímu proudu vážné hudby. Komický aspekt obstarávala majitelka – postarší Norka.
Ukázalo se, že v celém „hotelu“ pravděpodobně není jediná vidlička, z průvodce místními hospodami, jsme vydedukovali, že zbytek Verbier na tom není o mnoho lépe – kvalita restaurace se určovala počtem vidliček – z toho jasně vyplynulo, že první hosté ještě dostanou (v závislosti na počtu vidliček přidělených restauraci) vidličku, ti ostatní dostanou leda vidličkou.

První dny nám počasí přálo. Až moc. Silnice zatínala hnědavé pařáty do bělostných svahů a na sjezdovkách se místy drze zelenala tráva. Sluníčko viditelně odsávalo poslední zbytky sněhu; ráno se sníh ještě třpytil, ale odpoledne se již jen vlhce lesknul, u vleku to nepříjemně čvachtalo a každé prudší zabrždění vyvolalo menší sprchu.
Vzhledem k několikanásobnému souběhu jarních prázdnin byla na sjezdovkách hrana na hraně, mnozí za sebou táhli silný alkoholový odér. Vyslechla jsem si tak několik takřka odborných přednášek o tom, že bych neměla jezdit rychle a že oni také jezdí bezpečně (oblouky opatrně přes celou sjezdovku vedly k pravidelným tête a tête).
Jediné místo, které vypadalo, že by nemuselo připomínat povánoční výprodej byl Mont Fort
Mont Fort patří k jedné z nejtěžších sjezdovek v Evropě. Horní úsek je natolik prudký, že jej rolby nemohou upravit. Píše Týden. Švýcaři píšou, že sjezdovka je určena „Uniquement pour bons skieurs“.

Ukázalo se, že spíš než nejtěžší, je ta sjezdovka nejotravnější. Po cestě kabinou, během níž si člověk udělá představu spíše o lyžích a čepicích spolucestujících než o dechberoucím výhledu (bons skieurs měli rojení), je nutné ještě absolvovat cestu po schodech, aby se před odvážným lyžařem v plné své kráse objevila – bublanina. Nevím, jestli sem můžou rolby vyjet, rozhodně se o to ani nepokoušejí. První část sjezdovky si musí každý odskákat. Pak ukáže sjezdovka svoji přívětivější (a hlavně upravenější) tvář a nepatrně se začervená (rolby se namáhaly). Dojezd je výrazně slabší. Abych mohla ten kopec na lyžích vyjet, musela bych jet šusem zjevně už na těch schodech. Nezbývá, než lyže vzít na ramena a jít se odměnit do příhodně postavené chaty (tolik synonym pro hospodu!!!) a kochat se výhledem na struhadlo.

Počasí se rozhodlo ukázat veškerý svůj um a po krakonošovské mlze vystřihlo uplakanou etudu. Ideální výmluva pro výlet. Cesta dolů připomínala ze zadního sedadla průjezd šnečí ulitou s výhledem na stráně zcela zaplněné vinicemi; réva se pnula i na zdánlivě nepřístupných místech.

Zermatt, lyžařské středisko na úpatí Matterhornu, se ukázal být ideálním místem pro vraždu podle kuchařky Agathy Christie; je možné se sem dostat jen vlakem, auta musí zůstat hluboko pod kopcem a ten den tam zjevně nebylo co dělat – i tady pršelo a lyžaři, stejně jako sníh, v proudech opouštěli sjezdovky. Z Alpského velikána jsme neviděli ani co by se Milce za kopyto vešlo. Nuda sice není typický motiv vraždy, rozhodně je ale inovativní. Cestou zpátky do Verbier jsme míjeli šňůru aut, která čekání na sníh už vzdala a vracela se domů. My jsme vydrželi ještě den a pak jsme se zapojili do stau u Stuttgartu.
Nebyly by to prázdniny ve Švýcarsku bez akrobatické sestavy s vidličkami (pravděpodobně se nám celé město složilo na tuhle zábavu), kousky chleba a roztaveným sýrem – gymnastky se stuhou mohou tiše závidět, bez suvenýru v podobě červeného nožíku a čokoládě rozmazané i na opěrkách hlavy.