Máte pojištění? A mohla bych ho vidět?

Dovolené jsou většinou krátké a vzácné, bez ohledu na jejich délku a četnost. Proto si je každý chce užít do sytosti a vyzkoušet veškeré dostupné atrakce, které se mu nabízejí, jako je ochutnávka místních pálenek, nákup zablešených koberců a pozorování folklorních tanců na disko melodie.

Ani já nejsem výjimkou a do své sbírky krétský zážitků (med, jogurt, ouzo, sirtaki, kočky, albánští řidiči) jsem přidala setkání s živým Řekem. Konkrétně řeckou doktorkou.

Vstříc novým zážitkům jsem se vrhala s takovým nadšením, že jsem si přitom skoro ukopla prst na noze. Zázrak byl, že jsem se nevrhala nikam po hlavě.

Bolelo to na škále nadávek na stupni nepublikovatelnosti, ale barvitá mluva u mě zas tak výjimečná není, takže jsem čekala, jak se situace vybarví.

Situace, konkrétně prst, se bohužel nevybarvila do růžova, ale do modrofialova, tak jsem se pro jistotu rozhodla prozkoumat taje místního zdravotnictví. (Jeden člen rodiny s lékařským vzděláním telefon nebral, druhý mi dal několik celkem rozporuplných pokynů, ve kterých se objevovala i slova jako dlaha a ortéza)

Místní zdravotnictví se materializovalo ve formě doktorky, která se okamžitě začala pídit, ne po zranění, ale po tom, jestli mám pojištění. Když jsem vytasila kouzelnou modrou kartičku, kontrovala dotazem na cestovní pojištění a třetí věta po pozdravu byla, jestli by ho tedy mohla vidět.

To jí ovšem nestačilo, a chtěla po mně ještě jakési referenční číslo.

Jak slepička shánějící kohoutkovi vodu, volala jsem do pojišťovny, kde mě předávali dál a dál.

Když jsem byla přepojená na příslušnou slečnu, a nadiktovala jsem jí snad i číslo bot svých pratetiček, dostali jsme se konečně k jádru problému – jak prý probíhalo ono ošetření, kvůli kterému volám.

Když jsem řekla, že probíhá tak, že doktorka ani neví, o jaký prst na jaké končetině se jedné, zato ví perfektně, o jakou pojišťovnu se jedná, nadiktovala mi slečna na telefonu referenční číslo takovou rychlostí, jako by to byla výherní kombinace do jackpotu.

Ani tím však nebylo vyhráno, protože bylo třeba se popasovat s formuláři, které doktorka vytáhla z kufříku nápadně připomínajícího kufříky pouličních muzikantů; jen jsem čekala, kdy ho zapojí do zásuvky a mojí diagnózu mi zazpívá.

Ze vzdálenosti půl metrů, ruce plné mých formulářů se letmo podívala na mou nohu, pro jistotu se přeptala, o kterou nohu se jedná, (překvapivě to byla ta s nápadně velkým a nápadně modrým prstem) a informovala mě, že mi nic neřekne, protože musím na rentgen.

Fikaným úskokem stranou jsem jí zcela vyvedla z míry, když jsem jí řekla, že na rentgen nepojedu (lékař na telefonu byl konečně na telefonu, a řekl mi, že i kdyby to zlomené bylo, RTG nemá význam, zvlášť v Řecku), a zeptala jsem se, jestli má ještě nějaké jiné eso v rukávu.

Eso neměla, ale zato měla v rukávu další formulář, tentokrát o odmítnutí péče. Po jeho podpisu mi ledabyle zafixovala náplastí prsty, začala mi říkat drahoušku a odešla.

(Prsty jsem si pak přelepovala, protože ani to se jí nepovedlo správně)

Nechci si představit, jak by to probíhalo, kdybych nedej bože třeba krvácela. Nebo mě to bolelo. Nebo kdybych se do toho opravdu vrhla po hlavě.

Preclík

Na jógu chodím dobře rok. Vždy se pečlivě připravím, najdu si studio, rozvrh, nejrychlejší trasu, a pak si jdu otevřít knížku a nalít sklenici vína, protože se vyděsím představou místnosti plné zkušených jogínů a jogínek zkroucených do tvaru preclíku a stojících na jedné ruce, zatímco já se ani nechytnu rukama za kotníky, s oběma nohama pevně na zemi a rukama u kolen. Na první hodinu jógy tak chodím už dobře rok.

Když jsem si uvědomila, že kamarádce, se kterou se vídáme jednou za čtvrt roku,  už potřetí vyprávím, jak se chystám na jógu a jaké to bude dobrodružství, došlo mi, že začínám připomínat přímý přenos z poslanecké sněmovny. Tak jsem si našla legíny, studio, rozvrh, nejrychlejší trasu a komplikovaným myšlenkovým pochodem jsem došla k závěru, že v neděli večer bude na hodině poloprázdno a počet lidí, před kterými se ztrapním bude milosrdný. Stejný nápad mělo evidentně víc lidí, až jsem se bála, že první ásana, kterou se naučím bude "pozdrav svého souseda, aniž bys ho srazil k zemi."

Chvilku to připomínalo velmi alternativní anatomii – otevírali jsme hrudníky, zvedali jsme vnitřní orgány a hledali jsme vnitřní a vnější nohy. (Je pravda, že druhý den po hodině jsem měla pocit, že cítím hned několik párů rukou a nohou.)

Již ze slov, „kdo z vás dělá stoj na hlavě doma pravidelně“ mi bylo jasné, že válení se na podložce maskované meditací tu bude minimum. Místo toho jsme lezli po zdi. Doslova.

Také jsme se hodně soustředili na dýchání, což ve mne vyvolalo menší paniku, protože ze spirometrie dobře vím, že ačkoliv to dělám od narození, dýchat neumím (maně vzpomínám na sestřičku, která mě intenzivně nutila vydechovat, když už dávno nebylo co), a jestli jsme se spíš neměla zapsat na kurz Dýchání I.

Naštěstí jsme, potom, co jsme chytla dech, nehledali vnitřní ani vnější proudy energie, ani jsme se nespojovali s vnitřním já, ale spokojili jsme se jen s počátečním ooooom podbarvovaným cinkáním otevírající se a zavírající se pokladny. Pak někdo naštěstí zavřel dveře a óooom podbarvovalo už jen cinkání tramvají nesoucí se z ulice.

Teď jen čekám, kdy zvládnu ten stoj na hlavě, a kdy se dostaví ten zázračný příval energie, který má cvičení vyvolávat.

Jak se znám, budu na to čekat u sklenice vína a u knihy. A budu u toho chroupat preclíky.

Operace šnek

Dnešní den byl velmi úspěšný.

Odvážným manévrem jsme zaskočili důmyslně maskovaného nepřítele a přesně mířeným zásahem do týla nepřítele jsme rozdrtili jeho obranu. Ztráty našich jednotek byly minimální, nepřítel byl poražen na hlavu.

Ve skutečnosti jsme v důsledku drobné nepozornosti lehce ťukli do auta před námi, ze kterého se vyklubal Němec řídící Peugeot s chorvatskou značkou.

Ukázalo se, že Němec je lehce na hlavu, protože po sáhodlouhém hledání našel drobnou prasklinu na světle na kufru a došel k závěru, že je třeba okamžitě zavolat policii. Bylo nám vlasové praskliny příslušně líto a navrhli jsme , že mu prasklinu kompenzujeme, protože je zbytečné kvůli tomu volat policii. Auto bylo z půjčovny, takže Němec zjevně velmi komplikovanou myšlenkovou akrobacií došel k závěru, že nemohl dostat lepší nápad, než v sobotu v šest večer volat policii. Když jsem ho upozornila na marnost takového počínání v sobotu večer, trumfoval argumentem, že má auto z půjčovny a vypadal, že si představuje, jak se po cestě od moře řítí na bílém Bmw Simír Gerchán.

Když se dalších 20 minut řítili kolem jen Chorvaté naštvaní, že jim maličko blokujeme provoz, navrhla jsem, že to snad vyřešíme jako dospělí, já mu nechám kontakt, vyplníme formulář a bude. Němec lišácky kontroval tím, že mu v tom případě mám nechat kopii pasu (a nejlépe i s kopií karty) a že žádný formulář rozhodně nedostal. Potlačila jsem chuť ho požádat, aby mi ukázal svůj řidičský průkaz, protože to vypadalo, že pokud nějaký má, tak maximálně na Audinu, a trpělivě mu vysvětlila, že mu kopii pasu rozhodně nechávat nemůžu a ať kouká šupem ten formulář najít. Němec začal úporně telefonovat a za chvíli se kolem auta rojili čtyři jemu podobní nešťastníci, kteří odněkud vyčarovali pomuchlaný formulář.

Po 40 minutách vyplňování desetiřádkového formuláře, mi ho Němec konečně podal a důležitě mi vysvětlil, že budu potřebovat překladatele. Formulář byl v chorvatštině, takže nebyl problém ho během několika málo minut vyplnit. Uzemnila jsem ho dobře mířenou otázkou na to, kde je ta policie, když už tam dle jeho informací minimálně 45 minut má být, vyplnila jsem svojí část formuláře a šla jsme mu ho vrátit zrovna v okamžiku, kdy se do telefonu opět pokoušel vysvětlit, kde jsme zoufalým blekotáním o hlavní ulici a Konzumu. Sice jsme u Konzumu byli, ale ulice by mohla být hlavní jen, pokud by všechno ostatní kolem nás bylo parkoviště. Potom, co jsem mu ukázala, že stojí zády k ceduli s názvem ulice a číslem domu, se konečně rozhovor pohnul.

Po ukončení hovoru mi Němec vítězně oznámil, že dispečerka právě kontaktovala dopravní policii. Simír byl na cestě! Simír byl ovšem tak maximálně na cestě na pivo a fotbal.

Po dalších 20 minutách po mě Němec pečlivě přelouskal formulář a začal oblažovat místní policii dalším telefonátem.  Když auta, která se nehody účastnila, popisoval pouze barvami, a ne typem, místní policii zjevně došla trpělivost, protože Němec nám s úsměvem idiota nám oznámil, že policiie mu prozradila tajemství, že k takovému ťuknutí dorážet nehodlá a že se tedy můžeme rozejít a neshlukovat se.

Nevyřešenou záhadou tak zůstává, jak  s takový přístupem mohli Němci ten Blitzkrieg vůbec spustit.

Průvodce stážisty Paříží

Na podzim roku 2015 jsem byla v Paříži na stáži, kterou mi zprostředkovala Česká advokátní komora.

Po mém návratu mě Česká advokátní komora požádala, abych o své zkušenosti napsala článek. Tady je:

Pokud chcete přesídlit do Paříže a začít vykonávat advokacii ve městě výborných croissantů a špatné dopravy, je pro Vás tato stáž ideální. Pokud ale chcete zjistit, jak do Paříže přesídlit společnost svého klienta, nebo rovnou celého klienta, pak hledejte jinde, protože na této stáži se to nenaučíte.

Pařížská advokátní komora Vás první den stáže  grandiózně přivítá velkorysou nabídkou chlebíčků, a šampaňského a vyvolá ve Vás pocit jedinečnosti a výjimečnosti pompézním projevem, jak jen to Francouzi umí.

Předtím Vás ovšem nechají zhruba měsíc (v srpnu jsou ve Francii dovolené, takže 31. července za sebou poslední Francouz v práci zhasnul a zabouchnul dveře a Francie přestala fungovat) nechají dusit ve vlastní šťávě a čekat na potvrzení Vaší účasti (nebo neúčasti) na stáži v Paříži. Na stáži, která začíná  v říjnu.

Poté, co se několikrát dovoláte na záznamník, vrátí se Vám email s tím, že dveře jsou zabouchnuté a dovolené v plném proudu, se na konci srpna dozvíte, že se můžete těšit na program, který Vám zasílají v příloze, ale který rozhodně není definitivní. Program se bude v průběhu stáže měnit v důsledku stávek, manifestací a organizační paralýzy.

Stáž je dvouměsíční, od začátku října do konce listopadu.

První měsíc budete chodit na školení a objevovat s ostatními stážisty nová a zajímavá místa.

Druhý měsíc budete přiděleni do advokátní kanceláře podle vašich preferencí a budete s ostatními stážisty ověřovat, jak zajímavá jsou ta nově objevená místa.

Na školení se většinou dozvíte všechno, co jste o francouzském právu již věděli a rozhodně jste se na to nechtěli ptát; opravdu přínosných přednášek bohužel moc nebude, zato budete excelovat v piškvorkách a lodích.

Součástí školení v prvním měsíci jsou také staré dobré školní výlety, s tím rozdílem, že místo hradů s trofejemi a průvanem Vás čekají fascinující prohlídky Justičních paláců (v Paříži a Bruselu), Conseil d’Etat nebo Národního shromáždění; prostě míst, kam byste se jinak nikdy nedostali.  A také celodenní výlet do Bruselu.

Připravte se na to, že se Vás neustále budou ptát na to, odkud jste ( a zklamaně vzdychat, když zjistí, že nejste z Afriky, nebo Asie) a jestli jste studenti, koncipienti, nebo advokáti.

Celý úspěch Vaší stáže, a vlastně i důvod, proč tam jste, spočívá v druhém měsíci stáže a to ve vašem působení v advokátní kanceláři.

Pokud se nechcete probírat dvaceticentimetrovým fasciklem s anglickým návodem jak nejlépe timesheetovat,  pak doporučuji pečlivě zvažovat, v jaké kanceláři chcete působit.

Já jsem se rozhodla následovat instinkt, jít štěstíčku naproti a vybrala jsem si malou advokátní kancelář s všeobecným zaměřením, tedy to, co důvěrně sama znám.

Vybrala jsem si tak zároveň i velmi trpělivého školitele, který mi chtěl ukázat nejen, jak vypadá advokacie, souzení se a vedení kanceláře, ale i to, jak se žije v Paříži Pařížanům. Během tohoto měsíce jsem se o francouzském právním systému, soudech, a vykonávání advokacie dozvěděla daleko více, než během všech školení na začátku stáže. Se svým školitelem jsem chodila k soudu, přijímala klienty, koncipovala podání a studovala spisy.

Byla jsem tak jedna z mála, která večer u vína nadšeně vyprávěla své zážitky z kanceláře. Ostatní sice také vyprávěli zážitky z kanceláří, avšak nadšení citelně scházelo. Někteří pracovali v angličtině a ne ve francouzštině, jiní zase nepracovali vůbec, protože kanceláře nevěděly co s nimi, a hlavní přínos stáže pro ně spočíval ve dvou měsících strávených v Paříži.

 Pro mě byla tato stáž jedinečnou zkušeností, díky které jsem nejen poznala jiný právní systém, ale hlavně mnoho nových přátel, kteří mi neustále rozšiřují obzory.

Přesto, že první část stáže a časté organizační přehmaty rozhodně nebyly tím, co jsem si představovala, druhá část stáže naprosto předčila má očekávání.

Chtěla bych proto poděkovat České advokátní komoře za to, že mi umožnila účast na této stáži, a Maître Hervé Boukobzovi za to, že především díky němu byla moje stáž tak přínosná .

Česká advokátní komora tento článek nepublikovala.

Bora Bora

Připadám si jako ve filmu. Ráno počítám slepice pobíhající po runwayi a večer sedím na molu, houpu nohama, prsty se kro dotýkám průzračné vody pod sebou a mžourám do západu slunce.

Slepice tu pobíhají i po letišti. Tři slepice a jeden kohout.

Vím to přesně, protože letadlo mělo 40 minut (rozuměj hodinu a půl) zpoždění, letiště 100 metrů čtverečních, jeden stánek s parey, pohlednicemi a žabkami, jeden se zmrzlinou a panenkami a jeden, nad kterým visel nápis „free information“, a kde pro jistotu nikdo neseděl.

Celkově letiště vypadalo jako ze starého filmu, ale protože chyběli jak herci, tak dobrodružná zápletka, nezbývalo nic jiného, než počítat slepice.

Na trase trvající 50 minut nabralo letadlo zpoždění hodinu a půl.

Myslím, že tohle byla jedna z mála situací, kdy přistání letadla tleskali nejen lidé v letadle, ale i ti na letišti.

Letadlo bylo staré, vrtuloví s místem pro nohy, že šlo přehodit noh přes nohu, i když jsem seděla u okénka.

Hned po nástupu do letadla se posádka omluvila za zpoždění a vysvětlila, že museli na Tahiti vyměnit letadlo. Na to se někteří cestující zatvářili, jako by potřebovali vyměnit prádlo.

Už z výšky z letadla jsou vidět před korálovým útesem prstence neuvěřitelně tyrkysové barvy obklopující zelené fleky ostrovů; za útesem se moře třpytí safírově.

Letiště na Bora Bora je na samostatném ostrově, a tak se z něj musí jet dál ještě lodí. Loď vykrajuje bílou brázdu ve vlnách a ve vzduchu se mísí všechny odstíny modré – tmavě modrá nebe, tyrkysově zelená vody s bílými kapkami tříštícími se o sebe.

Barva moře je tu snad ještě zářivější, než ve všech katalozích, prospektech a na reklamních fotografiích. Vždycky jsem si myslela, že ta barva nemůže být ve skutečnosti tak… umělá, žvýkačková. Dokud jsem do ní neskočila po hlavě.

Stále znovu a znovu se ujišťuju, že ta barva není jen přelud, produkt mé představivosti, ale opravdový jižní Pacifik.

(Jak se asi cítil James Cook, když sem poprvé připlul a pro Evropu Polynésii objevil, když neměl ani tušení, že moře může mít takovou barvu.)

Na Bora Bora se radujete i z deště. Z toho, že vedle pálivého slunce zažijete i tropický déšť, velké kapky vpíjející se do střech z palmových listů.