ptáče

Advent

2011-12-06T20:13:00.000+01:00

„Nejradši bych to strhla, něco tak hroznýho jsem snad ještě neviděla“
Šedivou chodbou zněl ostrý sykot a nesl se až ke dveřím, na kterých visel za tenkou fialovou stužku bílý adventní věnec ozdobený fialovými třpytivými hvězdami. Věnec připomínal spíš dušičkovou ozdobu, která ještě nedávno někomu připomínala na žulovém náhrobku zemřelého, než adventní věnec. Moc hezký tedy opravdu nebyl a Vánoce na něm připomínaly jen ty třpytky na hvězdách. I když se po první adventní neděli vyrojily věnce, ozdobené chvojí, svíčky, lucerničky,umělohmotné řetězy, pulzující figurky Canta Clausů, to vše v červeno zlaté, snad i na hernách a nevěstincích (hlavně na nevěstincích), v domě byl tenhle věnec jedinou vánoční výzdobou.
Sousedka ještě chvíli špačkovala, nenávistně přejížděla očima dveře s fialovo bílým terčem s fábory a hvězdami a pak důstojně zaplula do těch vedlejších, ušmudlaných, ozdob prostých. Dům opět ztichl a od stěn už se odrážel jen prach patrný proti kalně svítícímu oknu.

Druhý den ráno se na dveřích houpala fialová stužka osamoceně a ukazovala dolů na rohožku na bílo fialovou hromádku. Fábory nevlály, hvězdy se netřpytily a ani chodbou se ten den neneslo žádné syčení.

Tatry

2011-09-05T22:12:00.004+02:00

Každým lichým krokem jsem spustila lavinu drobných kamínků, každým sudým jsem balancovala na vratkém kameni.
Pokud někdo tvrdí, že nahoru jde proto, aby pak mohl jít dolů, lze ho s lehkým srdcem prohlásit za tlachala a tlučhubu, notorického lháře a vůbec někoho, kdo se ještě nedostal ani k cestě nahoru, natož, aby snad odněkud sestupoval.
Ručkování na Kriváň bylo nepoměrně příjemnější, dobrodružnější a v neposlední řadě i důstojnější, než potupné sesouvání se z něj, s rukama za zády svírajícíma výstupky a ostré hrany skal, s nohama šátrajícíma pod sebou, zkoušejícíma pevnost jednotlivých balvanů a oddrolujícíma kousky Tater. Z pěšiny vinoucí se mezi klečí ke Třem studničkám jsem si nepřinesla vzpomínku na krásná panoramata, ale okopané špičky bot.
A z mlhou zahaleného výletu na Velké Hincovo pleso nás deset minut před vrcholem vrátila představa zpátečního skluzu po mokrých kamenech o které se od rána rozbíjely nekonečné dešťové kapky.
Šalamounským řešením se zdála být trasa po Tatranské magistrále – na mapě červeně vykreslená stezka vypadala lákavě a tím, že vedla po vrstevnici slibovala zážitek podobný nedělní poobědové procházce.Stezka, zleva lemoovaná stěnou nazelenalých kamenů a zprava prudkým výhledem do údolí, po vrstevnici sice vedla, ale pokaždé po jiné. Ukazatel na začátku sliboval dvouapůlhodinovou túru; po dvou hodinách cesty sliboval hodinu a půl, jedno pleso a vodopád, ale žádnou hospodu.
Nejsladší pohled v Tatrách tak není na sluncem ozářené pleso sevřené šedo bílými morénami, ani na vrchol hory na dosah ruky – jen jí natáhnout, a ani na nekonečný výhled do údolí se všemi městy třpytícími se ve slunci. Nejsladší je pohled na bytelnou hospodu s plnou zahrádkou opentlenou rozkvetlými muškáty.

Tatry, a set on Flickr.

Hlavní město

2011-07-20T07:42:00.002+02:00

Hodinu s půlnoci je Ibiza jistě nejživější město ve středomoří, pulsující životem a s hudbou proudící ulicemi.
Dopoledne je to ospalá díra s palčivou kocovinou. Z oken povlávají zaprané osušky, servírky zívají tak, že si mohou sanici vyvrátit, neustále si povytahují příliš krátké a příliš nízké šortky, které jen stěží zakrývají důsledky nesčetných hamburgrů, hranolek a pizz ve čtyři ráno.
Většina hospůdek a kaváren je stejně ještě zavřená, židle jsou poskládané do věží a obtočené řetězem. Úzké uličky jsou liduprázdné, zato v těch širších se třpytí a lesknou, zvoní a cinkají desítky, stovky, snad tisíce cetek, hlavně laciných náramků, které předstírají, že je to tu celé pořád ještě hippie a vůbec ne disko, jak prozrazují všudypřítomné plakáty, kterými jsou v silných vrstvách polepené zdi. Občas tudy propluje lesklá, třpytící se a zvonivá dvojice s houpající se falešnou kabelkou na ruce, mířící z posledních sil na pláž.
Ve půl druhé se město ještě neprobudilo a už se zase chystá k siestě. Pár ranních ptáčat si objednává oběd a taxikář nás odmítne svézt, protože ve dvě přece končí.

Viva la vida

2011-07-18T20:27:00.002+02:00

Formentera je malý, jen lehce zvlněný přílepek k Ibize se silnicemi olemovanými červenými cyklostezkami. Pro ty, kteří se ráno vzmůžou jen k natažení ruky k hrníčku s kávou, je nejlepší si vypůjčit kolo po šesté večer, kdy už slunce nepálí tak zpříma, ale spíš jen zpod přivřených víček. Po pravé ruce poklidně plují fíkovníkové hájky, s fíkovníky zasazenými do kruhu tak, aby v horku poskytovaly stín pro pasoucí se dobytek, malé vinice s drobnými zelenými hrozny, políčka s kvetoucí kukuřicí ;v prašné krajině překvapivě svěže zelené keře a šumící rákosí odděluje od silnice nízká zídka s jen tak poskládanými kameny. Vzduchem se nese vůně slámy. Před kolem uskakují gekoni a zelenavé ještěrky, čas od času se do prašné cesty propadají ty, které uskočit nestačily.
Nalevo sviští na mopedech, s vlajícími vlasy a se slunečníky přehozenými šikmo přes záda, lidé vracející se z koupání. Vlasy i volné šaty za nimi nesou posledních pár kapek mořské vody, která se rychlostí mění v krystalky soli.
Za cypřiši, olivovníky, jalovci a bůhví jakými ještě keři sem tam zatřpytí mořská hladina a zasvítí bílý trojúhelník plachetnice. Každá cesta tu vede dříve, či později k moři, z hlavní silnice vybíhá každou chvíli prašná cesta s dřevěnou šipkou „playa“.
I když je krajina jen lehce zvlněná (to, že jede do kopce, pozná cyklista jen podle nižšího převodu), přece jen se tu kopec najde. Alespoň my jsme ten, pravděpodobně jediný na ostrově, našli. Jeho grandióznost se naplno projevila až za zatáčkou. Kopec se hrdě vypínal do výše, nechal se spolknout zatáčkou za ní se zase v plné síle vynořil. V další zatáčce jsme spolu s ním prudce klesli k moři. Vzhledem k tomu, že tahle odbočka byla slepá, a plavat s kolem na zádech se nám nechtělo, museli jsme opět ztěžka šlápnout do pedálů a vydrápat se zpátky do zatáčky, s příhodně položenou putykou s loupajícím se nápisem „Viva la vida“.
Na cestě zpátky nám příjemně chladil rozpálené tváře vítr šustící rákosím a tep nám zvyšovaly kolem hvízdající mopedy a auta.

Animovaný příběh

2011-07-16T21:37:00.001+02:00

Myslela jsem, že nic horšího, než letní program České televize neexistuje… Letní program místních animátorů mě přiměl přehodnotit můj názor. Už při násilné snaze vytrhnout mě ze čtení a zapojit do zábavy tím, že se přece musím bavit (až do té doby mě Stephen Fry a jeho „Making history“ bavili více než obstojně) mi bylo jasné, že jak já, tak animátoři vstupujeme na tenký led a že nejsem daleka je poslat ke všem čertům ve všech jazycích v jakých si na to vzpomenu.
Animátoři jsou vůbec zvláštní. Jsou všudypřítomní, nekonečně hlasití, nekonečně otravní, se smyslem pro humor pětiletého dítěte a všichni se tváří, že hrají v Beverly Hills. Ještě k tomu musí za každou cenu v k zemi přibíjejícímu vedru bavit hosty.
Vrcholem večerní zábavy („zlatý hřeb do rakve dnešního večera..“) byla „kabarešo“ s „ýbrrašung“ O tomhle bohužel šířeji poreferovat nemůžu, protože po pár vteřinách zírání na rozostřený monoskop (pravděpodobně jsem se dívala na něco zcela jiného, ale bylo to jako moderní umění – každý v tom vidí něco jiného )a poslouchání country se moje nálada radikálně zhoršila a tak jsem vyklidila pozice. Následky byly setrvalé – na dobře míněné rodičovské „jdu vám dát dobrou noc“ jsem odpověděla „ a co kdybys nám dal radši pokoj?“. Je samozřejmě možné, že animátoři za to tak docela nemůžou a lví podíl na katastrofě nese molotovův koktejl vydávaný za Tequilu sunrise, který jsem si neprozřetelně dala po večeři.

Zatímco animátoři selhávali, jejich místo nechtěně nastoupili číšnící, kteří hosty bavili až k pláči. Jedním z vrcholných čísel byla „Ledová káva“. Číšník za plážovým barem byl velmi zdatný mim – po sérii obličejů vyjadřující naprostou zmatenost, pochybnosti o mém duševním zdraví, lišácké mrknutí „Vy si ze mě utahujete“, nasadil tak přesvědčivý výraz rozbřesknutí, že jsem okamžitě začala pátrat nad jeho hlavou po malé, jasně svítící žárovičce. Hned na to přede mne s hrdým výrazem vyjadřujícím naprostou spokojenost se svojí bystrostí postavil malé espreso a sklenici s třemi kostkami ledu. Připadala jsem si jako Gerald Durrel v Panenské plavbě, když dostane ouzo zalité vroucí vodou.
Koupání bylo v podobném duchu. Z moře zbyl modrý pruh vykukující zpod střapatých kopců z chaluh, na které nebylo radno se ani křivě podívat, protože to byly řasy chráněné UNESCEM. Slizké hnědošedé proužky se vršily do kopců, hor a velehor. Tam kde se kopce svažovaly do údolí, vařila se hnědá, tmavá voda, jak se vlny snažily vynést řasy na břeh.
Lehátka jsme pečlivě vybírali, dlouze zvažovali jejich strategickou polohu, přepočítávali vzdálenost k vodě v poměru k vzdálenosti k baru až jsme si lehli hned vedle reproduktoru, který se v okamžiku přepečlivého narovnání osušky rozduněl největšími italskými fláky 80.let a spolu s ním se rozvibrovala celá podlaha až lehátka i s námi nadskakovala. Po chvilce kutilství, vzpomínání na receptář Přemka Podlahy a hazardu s elektrickým proudem se nám podařilo celé to volání divočiny vypnout a sklidit potlesk osazenstva přilehlých lehátek.
Před titulky v černé kronice „Zuřivý host zastřelil tři animátory, pět jich postřelil a nyní drží recepční a číšníky jako rukojmí a dožaduje se ztlumení hudební produkce“ nás zachránilo přestěhování na Ibizu, do jiného hotelu.
Pláž byla čistá, po chaluhách ani stopy, koktejly na baru nehrály zdaleka tak živými barvami jako na Formenteře a jediné, co se neslo po pláži bylo dětské pokřikování a údery pingpongovou pálkou do míčku. Malým bonusem ještě byl nonstop kurz němčiny. Ýbrrašung. S retro modeschau a přehlídkou bierbauchů k tomu.
Natáhla jsem se na lehátko, chvíli jsem pozorovala oblohu přes střapaté palmové listy a pak jsem rozevřela knížku. Než jsem se stihla pořádně začíst, vynořil se nade mnou stín. A když jsem zvedla oči stín spustil, jako když se do automatu hodí mince: Hallo, ich bin Silvia und ich bin Ihre Animator.

Plavky

2011-07-14T07:40:00.000+02:00

Vybírání, zkoušení a vůbec nakupování plavek je očistec, srovnatelný snad jen s vybíráním džín. Krutá daň za veselé cachtání se ve slané vodě.
V neúprosném světle miniaturní kabinky s jednou miniaturní stěnou sotva zakrytou miniaturním závěsem, se v zrcadle odráží noční můra – něco, co snad nemůže být ani vzdálenější plakátovým pin-up dívkám z reklam na léto a moře, což je přesně, jak jsme se domluvili s prodavačkou, že budu vypadat, když mi ty plavky podávala. S modřinami na loktech, holeních i méně uvěřitelných místech od neopatrného manévrování v příliš úzkém prostoru (byla bych přísahala, že jsem místo do kabiny vlezla do krabice od figuríny), s prsty takřka zauzlovanými od neustálého rozvazování a zavazování šňůrek, se soukám, vlním a různě prolamuju, abych se do těch náhodně prostřižených kousků látky vůbec trefila.
V prvním obchodě jsem se mohla rovnou otočit u vchodu, protože se ukázalo, že jsou právě po velké plavkové loupeži a jediné, co jim zbývá, jsou plavky s vrchním dílem, na který se spotřebovalo zhruba tolik látky jako na rodinný stan pro šest osob.
V dalším krámu zase neumožňovali kombinovat spodek a vršek různých velikostí, takže zatímco jsem spodek neustále povytahovala, ve vrchním dílu bych mohla pašovat pomeranče. Když už jsem narazila na plavky, které by se daly nosit i jindy, než v absolutní tmě, nebo mezi barvoslepými, ukázalo se, že jim přišel jen vrchní díl.
Jako zázrak potom vypadaly věšáky plné plavek, z nichž některé nevypadaly, že jsou k plašení divé zvěře, kdy jsem mohla kombinovat nejen různé velikosti, ale i typy a barvy. Ani tak jsem se ale nevyhnula zuřivému škubání za šňůrky, protože se na nich udělal v tu nejnevhodnější chvíli uzlík, ani brodění se v několika hromádkách různobarevných vršků a spodků zplihle se povalujících všude po kabince.
Po nekonečném utrpení se mi podařilo vybrat ty jediné, nejhezčí, jedinečné plavky, které drží tam, kde mají a zaručeně ze mě udělají královnu pláže.
Ty černé plavky za to prostě stály.

Sex and the garden

2011-06-30T07:52:00.001+02:00

Brzy ráno, jen chvíli před „ještě pět minut“, mě a celé široké okolí naše kočky jemně a nenápadně upozornily na to, že mají čilý milostný život a že tento fakt nelze přehlédnout. A už vůbec ne přeslechnout.
Měla jsem dojem, že provozuju laciný šantán s veřejným domem, který právě vyhlásil sezónní slevy. Kocouři, shromáždění právě pod mým oknem dávali najevo svoji čirou radost a nadšení z pěkného výhledu na naší kočičí smečku tak, že přehlušili i Helenku, překřikující se s Haničkou; kolotočáři na nedaleké pouti amplióny vyloženě tůrovali.
Rozněžnělí kocouři ztratili veškerou ostražitost a vší silou tokali. Ačkoli z nich běžně (rozuměj: když je na zahradu vábila maximálně miska se žrádlem) zbyla barevná šmouha mezi rybízy sotva se k nim doneslo stisknutí kliky u dveří, někdy stačilo na kliku jen pomyslet, teď o ně člověk téměř zakopával.
Zrzavec s bílou náprsenkou a ponožkami, tmavý mourovatý s náprsenkou (zřejmě poslední móda) a šedě mourovaný rváč s přeraženou tlapou (ten zjevně módní trendy nesleduje) kroužili kolem našich laškovně pomrkávajících koček. Nic nedbali, že jim každou chvíli někdo málem šlápnul na ocas.
Na zkusmé „Kššš“ reagovali jen nedbalým švihnutím ocasu.
Kočky, vědomy si pravidel chování a správného postupu předstíraly, že není nic běžnějšího, než 3 kocouři s vlhkým zrakem ve frontě, chvíli se slastně rozvalovaly v trávě, packami lapaly po imaginárních muškách a pak se rozhodly, že si trochu ty fešáky proklepnou. Zahrada se změnila v olympijský stadion. Za kočkou jako žíznivá čára pádil mourovaný krasavec s náprsenkou, v závěsu ryšavec a peloton uzavíral překvapivě obratný šedý veterán. Po vyčkávací pauze v pivoňkách se ve stejném tempu vrátili zpět, zalehly na matrace a navzájem se přeměřovaly zrakem. Napjaté ticho čas od času rozčísly kočičí nadávky – to když se jeden z kocourů příliš odvážil, nebo se přiblížil moc blízko k suvenýru z minula – ke třem chlupatým koulím choulícím se k sobě v pelíšku.
V podobném duchu pokračovali celý den a vymetli tak snad každý kout zahrady.
Druhý den po nich nebylo ani památky. Na zahradě se povalovaly jen kočky a jediné radostné skřeky byly ty ptačí. Památka se projeví až za pár týdnů na kolébavém přešlapování koček a jejich břichu naznačujícím,že spolkly balón, a pak na malých chlupatých uzlíčcích, které se najednou objeví v pelíšku. Do té doby budeme moci jen hádat, jak byl který amant úspěšný.

Alpský kýč, aneb honba za Milkou

2011-02-13T08:24:00.002+01:00

Kolem sedmé ráno obloha nad roztřepenými vrcholky hor zbledne, o chvíli později začnou první sluneční paprsky olizovat hřebeny hor, sníh zrůžoví, za chvíli se zase bíle rozzáří a nebe zase pomalu nabírá svůj azurový odstín.
Sníh pod lyžemi a snowboardy vrže, šustí, křupe, sviští někdy i skřípe a pravidelné manšestrové linky jsou brzy narušeny pravidelnými brázdami od prvních lyžařů a snowboardistů. Ráno se ještě sníh stříbřitě třpytí, ale odpoledne už se mléčně leskne a na svazích prosvítají rozpíjející se stráně, na začátku února věc nečekaná.
V Itálie se carpe diem neodbývá, přistupuje se k němu se vší vážností a savoir vivre se tu procvičuje se železnou pravidelností. A tak se obědvá rozvážně, ale zvesela, nad plnými džbánky, nad bombardiny vyzdobenými žlutavými čepicemi a s tváří vystavenou slunci. Ani hudbou dunící aprés ski bary se tu neodbývají, plným proudem tu teče Spritz, nahořklý koktejl z Aperolu, spumante a minerálky
Důsledkem této důkladnosti jsou patrné obtíže při nastupování a vystupování z lanovek, trefování se do kóje pro potvrzení permanentky, stále častější zastavování lanovek a vůbec velkorysejší oblouky všech lyžařů. A někdy i domino efekt ve frontě, kterých je tu naštěstí poskrovnu, na vlek.
Káva, nejčastěji espresso, právě tolik, kolik by se na polévkovou lžíci vešlo, ale zase takové, že by jí to snad i ohnulo, mnohým pomáhá nabývat rovnováhu a ubírat obloukům na velkorysosti.
Kdo chce, může přes hřeben se nakouknout do Švýcarska, a kdo si chce poslechnout schwitzerdeutsch, může tam i přejet a podívat se na fotogeničtější, nebo alespoň fotografovanější stranu Monte Cervina, vulgo Matterhornu. Mnohé tam nepochybně kromě Matterhornu, rösti a čokolády táhne i čistota, projevující se v tom, že záchody v hospodách na sjezdovkách, na rozdíl od těch italských, nevypadají jak vystřižené z Entropy. Sjezdovky jsou tu stejně upravené, sníh je stejně jiskřivý, jen se lakotní Švýcaři vozí víc na kotvách, než na sedačkách, vlekaři jsou stejně opálení, ale o poznání šišlavější.
Zatím se po svazích žádné Milky neprohání, pokud ale bude sluníčko stejně svědomitě svítit dál, budou mezi Švýcarskem a Itálií přebíhat celá stáda…

Kutná Hora aneb výlet za groteskou

2011-01-30T20:44:00.003+01:00

To, že položili do Kutné Hory místo silnice ementál, je vskutku originální nápad, který dělá z každé jízdy dobrodružný slalom s nepravidelně rozmístěnými brankami. Kochání se srnkami pátrajícími hladovými čumáčky v ledové krustě pokrývající pole nepřichází v úvahu, protože by vzápětí následovalo kochání se dírami v pneumatice a hledání rezervy.
Samotná Kutná Hora je na první pohled taky docela pěkná díra. Nehrozí, že by se vám někdo neustále motal v záběru – tady totiž chcíp´pes a všichni ho zřejmě oplakávají doma.
Do křivolakých ulic (to když se propracujete přes kruhové objezdy a několikero výstavních socialistických krabic k centru) mžourají slepá okna vitrín, naprázdno blikají vybledlé neony a matně (to přes ten prach) se blyští až příliš velká bižuterie.
Tak usilovně jsem pátrala po krásách Kutné hory, až jsem se zapomněla koukat na cestu, s hlavou vytočenou lehce za sebe, zkoumajíc fasádu kostela, jsem v plné rychlosti narazila do lampy tak, že by to ani Laurel s Hardym lépe nesvedli. Na rozdíl od grotesek, jsem naštěstí na lampě neobtiskla svůj obličej, ale jen kolena. V souladu s kvalitou svého výkonu jsem sklidila zasloužený potlesk od místní omladiny. A pěkně vybarvenou modřinu na koleně.

Za jednotou, několika koloniály a hotelem Zlatá Stoupa se konečně vynoří rozložitá Barbora se špičkami opatrně se vypínajícími k nebi, daleka troufalosti svatého Víta, ale daleko sebejistější. Stejně jako ty Vítovy, i Barbořiny vížky vypadají, jako když se mokrý písek propouští pomalu mezi prsty a v kapkách dosedá na kostru hradu.
Kousek od Barbory, vlastně hned naproti, přes kluziště umně vytvořené z chodníku, se skrývá v bývalé jezuitské koleji GASK –galerie středočeského kraje. Kremlička, Čapek, Schikanedr, Špála, Filla se dělí spolu s Boudníkem, Medkem, Toyen a Jindřichem Štýrským a mnoha dalšími o místo na běloskvoucích stěnách v chodbách a bývalých celách. Teď ještě nechali kousek místa putovnímu Cranachovi a rozmáchlému Muchovi.
Jelikož hlad po kultuře úzce souvisí s hladem přízemnějším, brzy se ukázalo, že buď žádný pes nechcípnul, nebo že ho všichni hromadně oplakávají po hospodách a kavárnách. Alespoň v té na Kozím plácku bylo plno tak, že některým nezbylo nic jiného, než kroužit kolem náměstí, a čekat, až se uvolní stůl.
Cesta zpátky byla stejně sýrová i syrová, jako cesta tam, srnky se musely dobře bavit.
A že jich podél silnice bylo!

Jak na Nový rok...?

2011-01-09T16:04:00.000+01:00

Někteří vklopýtali, někteří se vkolébali a někteří do Nového roku přímo vpadli. S hadrem, nebo ještě stále s třpytkovým kloboučkem na hlavě a sklenicí v ruce, zasypaní konfetami, nebo očouzení od petard opatrně našlapují mezi těmi všemi bláhovými předsevzetími a neustále provinile narážejí na „jak na nový rok, tak po celý rok“. Z prvního ledna se stala menší bojovka, kdy všichni úzkostlivě kontrolují, kterou nohou vstávají z postele, obcházejí širokým obloukem mísy s cukrovím, schovávají popelníky (po loňské zkušenosti ví, že by byla škoda je vyhazovat…) a pečlivě kontrolují, co si to dávají do úst – aby štěstí neuletělo (drůbež), neuplavalo (ryby), nebo neuteklo (divočina).
Už už nesou k ústům kyselou okurku, ale při představě, že by si takhle po celý rok, ráno co ráno, napravovali chuť a žaludek, ji zase raději vrátí do sklenice, s nadějí, že tak zaženou všechny příští kocoviny. Div se nenatáhnou pro katechismus.
S nevídanou ostražitostí se jim podaří všemi nástrahami Nového roku (nikde nesmí viset prádlo!) proplout a ráno druhého ledna si zhluboka oddychnou, jak to pěkně přečkali, udrželi se a sousedovi výjimečně nevypustili pneumatiky. Dokonce mu i na pozdrav odpověděli. A tak s blaženým pocitem strčí do kapsy ventilky a zají včerejší zapíjení nového roku kyselou okurkou.

Test

2010-12-10T14:36:00.001+01:00

Kromě pater nosteru je jednou z vymožeností právnické fakulty, honosící se také nejlevnější restaurací v Pařížské ulici v podobě menzy, nebo naopak nejdražší menzou, v podobě Interkontinentalu, záleží na úhlu pohledu, šatna. Skoro divadelní šatna se skoro divadelně mateřskou šatnářkou a hlavně s labyrintem - hadem, důmyslně vybudovaným v podobě kovového zábradlí, prý k usměrnění fronty. Všichni studenti ovšem vědí, že to je jen rafinovaná past, past na athénské jinochy a panny, a protože většinou není nikde v dohledu ochotná Ariadna s nití, raději než do uliček labyrintu se promptně v zástupech vrhají k nejpřímější cestě – k východu. Od šatny se tak nikdy nevine had, ale táhne se dlouhá, tu rovnější, tu klikatější fronta, někdy téměř celou halou.
Ve skutečnosti to není past, ale test. Je to jediný zaručený způsob, jak poznat studenta práv. Kdokoliv jiný se k šatně staví způsobně a dává přednost proplétání před ztečí.
Minulou sobotu jsem zabloudila do fakultní knihovny. Ráda bych napsala, pro zachování dekora, že jsem náhodou šla kolem, a jen se zaskočila podívat, jestli tam ještě je, nebo že jsem do knihovny vkročila s mylným dojmem, že jde o kavárnu, popřípadě jsem zakopla o bludný kořen a už to bylo. Nebylo to bohužel tak. Opravdu jsem tam šla hledat knihy a bohužel jsem je tam i našla.
Našla jsem tam nejen knihy, ale i spoustu lidí, kteří v atriu předstírali něco jako sjezd. Připomínali skauty (což vylučovalo Comic Con).
Odcházeli jsme společně. Přesně v tu chvíli na ně prasklo, že jsou to externisté. Všichni se způsobně skládali mezi zábradlí a vesele hadovali.
Takže je to jasné, právnická fakulta by měla změnit systém přijímacích zkoušek – měla by každého zájemce o studium odvést k šatně a nechat ho, ať se předvede – kdo se bude prodírat labyrintem, neuspěl. Vyjde to nepochybně levněji než současný systém zkoušek - bingo.

Babí léto

2010-09-19T16:27:00.002+02:00

Podzim mě už sice tahal za konečky prstů a kapky rosy se v pavučinách třpytily nebývale dlouho, v lese se ale ještě ve vůni borovic, suchého jehličí a šimrání trávy, která mi sahala skoro až nad pas, schovávaly zbytky léta.
Na pasekách, v houští i mezi vysokými stromy hýřil les barvami. Houby vyskákaly, jak se podle data v kalendáři sluší a pro parádu si pořídily klobouky všech barev a velikostí. Vedle nenápadných světle a tmavě hnědých tak jako semafory v lese svítily žluté, oranžové, červené, zelené i fialové, s listy jak z encyklopedie anebo zase se špendlíkovou hlavičkou přilípnutou na vytáhlou nožku.

Nutili nás spouštět se do roklí a zase šplhat nahoru, klečet v hlubokém mechu i brodit se mokrou ostřicí.
Spolu s plnými košíky jsme si domů přinesli suché větvičky ve vlasech, kolena zelená od mechu, boty plné jehličí a ještě v kapse malý zbytek léta.

Cesta byla suchá...

2010-08-25T20:40:00.002+02:00

Pod rouškou jedinečnosti zážitku, nejkrásnějšího výletu a mnohých „to si nesmíte nechat ujít“ (nemluvě o „přece se nebudeme celou dobu válet na pláži“, což se dalo teoreticky smést otázkou „Proč ne?“, kterou činilo pádnou frappé v mé levé ruce a knížka v pravé, ale v praxi po tom následovala tiráda o „lemrách líných“) byla splněna výhrůžka výletem do soutěsky Samarie.
Ač ranní ptáče, nepovažuji vstávání ve tři čtvrtě na pět za něco, co by se dalo považovat za dobrý nápad. Zvlášť, když to člověk postupuje kvůli něčemu tak trvanlivému, jako je soutěska; nejen, že tam bude v devět, ale se stejnou jistotou, tam bude i v deset, dvanáct a později; pokud by tam později nebyla, znamenalo by to, že se celá Kréta z ničeho nic ponořila do moře, nebo se jak v Krakonošských pohádkách hora zavřela; pak si nedovedu představit jediný důvod, proč bych tam chtěla být já.

Průvodkyně nás upozornila, že je třeba si vzít pevnou obuv a kdybychom snad přesto chtěli jít v sandálech „tak si do nich máme vzít ponožky“. Na co nás už upozornit zapomněla bylo, že jediná vhodná pevná obuv jsou patrně okované kanady (tedy obuv typická pro letní dovolenou u moře), protože se celou cestu skáče z kamene na kámen řečištěm řeky, vyjma toho úseku, kdy se člověk k tomu řečišti spouští, marně hledajíc nenucenost a obratnost koz kri-kri, které škodolibě z okolních skal shazují turistům kameny na hlavu, předstírajíce splašení.
To nejpevnější, co jsem v kufru měla (vyjma disku, haha) na zdolávání sedmnáctikilometrové soutěsky, údajně nejdelší v Evropě (tady bych byla opatrná, na Krétě je všeho nejvíc, všechno je největší a pokud to není největší nebo toho není nejvíc, je to zaručeně nejlepší) a oplývající několika endemickými rostlinami (chápu, že endemickými – pokud by náhodou ty kytky viděly ještě jiný kus světa, sem by se už neobtěžovaly) byly plátěnky, 9, 90, no nekupte to. Proto můžu podat detailní zprávu o každém, sebemenším, sebeplošším kamínku. Je jich tam hodně, všechny píchají a pálí. Kromě těch, co se staví do cesty mým palcům.
Cesta je prach a štěrk a udusaná hlína – alespoň její lepší část.
Jinak je to balvan, oblázek a sem tam most z dřevěných klád. Když se vyjde z lesa, svět kolem postupně šediví, bledne, až je zcela vyrudlý a nakonec jen bíle pálí. Poryvy větru vhání do obličeje jehličí, suché úlomky listů a drobné kamínky. Nad tím hrozivě řvou cikády, a krouží jiřičky, připomínající supy, trpělivě čekající na to, až jeden z těch bláznů dole zůstane pozadu a odpadne.
Jedinou úlevou je, když se asi v polovině cesty objeví průzračný potůček (který se v zimě promění v burácející řeku a uzavře tak soutěsku), ledový, až v nohách trne. Naštěstí se po zbytek cesty pravidelně objevuje a ploužící se stíny, ve které jsme se všichni proměnili, si v něm můžou znovu a znovu namáčet kapesníky, klobouky, nebo, jako já, celou hlavu. Ledová voda mi chvíli stékala na lem košile a chladila zátylek a pak rychle vyprchala.

Asi v polovině očistce se mi moje kvalitní obuv za všechen ten prach cesty odměnila puchýřem velikosti kakaové skvrny velikosti mexického dolaru.
Po vzoru Monty Pythonů a jejich Ministry of silly walks jsem chvíli předváděla etudu na téma „Chodit normálně umí každý, takhle jde umělec“ a pak jsem ztěžka vzdychla a botu přešlápla. Zbytek cesty, slabých osm kilometrů, měly mé tenisky separatistické tendence (ze strachu, aby se puchýř nerozšířil i na druhou patu a já se nemusela pokoušet o chůzi na rukou, jsem přešlápla i druhou botu a vytvořila tak novou módu). Útěchou mi byl pouze pohled na slečnu za mnou, která se na cestu vydala v žabkách. Pohledy, kterými častovala svůj doprovod napovídaly tomu, že jí někdo popsal túru soutěskou jako trochu delší cestu na pláž.
Když už jsem chtěla demonstrativně odhodit láhev do dáli, vlézt si pod nejbližší pahýl stromu a začít stopovat muly, objevila se malé železná vrátka, budka s výběrčím lístků (počítání turistů, kterří cestu přežili) a za těmi vrátky a budkou nás čekalo pár rozvrzaných stolů a židlí pod pergolou, přepravky s pomeranči a lis na ovoce. Pravděpodobně jsem zlikvidovala úrodu z jednoho z pomerančových hájů, rozesetých po svazích pohoří Lefka Ori ( Bílé hory).
U východu drze cinkaly zvonci kozy kri – kri, lehce hopkající po skalách

365

2010-06-21T07:51:00.002+02:00

Když už jsou všechny ikony na ploše srovnané, oba koše vysypané, knížky přerovnané a filmy seřazené podle abecedy, žánru i režiséra, dostavuje se během zkouškového období neodbytné puzení pouštět se do nových projektů. Samozřejmě jakýchkoli jiných, než je učení na zkoušky.
Právě v tu dobu tak vznikají nové blogy nebo se po síti přesouvají sem a tam, objevují se nové účty na twitteru a počet doplňků v prohlížeči se rozrůstá geometrickou řadou (nikdy jste nepotřebovali stopky v počítači víc, než teď.)
Já jsem se po hlavě vrhla na projekt 365 (po vzoru radkova slona ) a rozhodla se, že každý den vyfotím jednu fotku, vystihnu tak celý den v jednom obrázku a po roce se hezky na ty fotky podívám a uvidím, jak se mi složil\ do barevné mozaiky. A jak to všechno k tomu všemu bude úžasně zábavné. To jsem měla v úmyslu... Až do té doby, než jsem si uvědomila, že učebnice stokrát jinak asi není to, nač bych se chtěla kdykoli koukat znovu a určitě to není ani to, co by potěšilo jakékoli jiné oko. Inspirována e*v
jsem tedy objektiv otočila proti sobě, v domnění, že tak najdu trpělivou modelku, která je vždy k dispozici. V čase jsme se shodly, což o to, ale s tou trpělivostí to bylo horší a o modelce se taky tak docela mluvit nedalo. Nejen, že to je monotematické, ale ještě ke všemu to začíná být monotónní…
Pro foťák nastalo období plné dobrodružství. Balancoval na hromadě knížek, podkládala jsem ho mobilem, opírala o větev, na sjezdovce jsme mu ztratila krytku a nedávno jsem ho téměř zasypala moukou. A další podobné trampoty ho ještě čekají. Stejně jako mě.
Někdy stačí, nebo musí stačit, jedno cvaknutí, dvě tři mrknutí, jindy dělám téměř salta a mořím se pak půldne s obrázkem ve photoshopu.
Někdy se těším a někdy cvaknutí odkládám a doufám, že mě napadne něco lepšího. A někdy je vyhlídka na to, že musím ještě něco vymyslet a vzít do ruky foťák a to vymyšlené spáchat docela úmorná. Ne vždycky výsledek odpovídá mým představám (většinou to vypadá, že jedno s druhým nesouvisí), o to je to ale celé kouzelnější.
A potřebuju nový objektiv.
Dnes začíná projekt „94 days of summer“. ;)

V obraze

2010-04-23T16:23:00.002+02:00

Na nábřeží, kousek od Novotného lávky, byl na dlažebních kostkách natažený červený koberec. Spíš kobereček. Z něj vyrůstal stojan a ze stojanu rám.
Pěkný, vyřezávaný, zlatě se lesknoucí v odpoledním slunci.
Obraz v něm se každou chvíli měnil. Pozadí zůstávalo stejné, racci kroužící proti Hradčanům, jen portrétované postavy se střídaly s pravidelností figur na orloji. Občas si jen z obrazu odskočily, vzápětí se zase vrátily s úhledně nasazeným úsměvem.
Všichni se spořádaně městnali do rámu, úzkostlivě dbali na kompozici a na to, aby ani vlásek nepatřičně nekoukal z rámu ven.
Druhý den už bylo zase nábřeží rámuprosté a moje naděje, že se stane, vedle dalekohledu, trvalou součástí promenády na nábřeží, pohasla.

Po plesu

2010-03-30T13:12:00.003+02:00

Jak mě po těch odvážných kreacích na parketu bolely nohy!
(Ne nadarmo se těm podpatkům říká jehly.)
A jak mě po odvážných kombinacích u baru bude ráno bolet hlava!
Boty jsem rozepnula a skopla, jak jsem překročila práh.
Z šatů se mi ale nechtělo. Jen zdráhavě jsem povolovala mašli a vyproštovala se ze sevření stuh. Nechtělo se mi tu splývavou krásu jedním zatáhnutím proměnit ve zplihlý kus látky a zase na rok ji odložit do skříně.
Prohlédla jsem si v zrcadle široké „x“ křížících se stuh a nakonec jsem zatáhla a mašli rozvázala. Ještě jsem vatou stáhla stíny z očí, z uší vyndala náušnice a kouzlo bylo pryč. Jako posledním úderem dvanácté.

Jak Ptáče ke koňské žíni přišlo

2010-03-23T22:38:00.002+01:00

V Tatrách to vypadá jako když někdo foukne do domečku z karet, nebo neopatrně zavadí o dominovou zeď. Na pláních sem tam mezi pařezy ční, většinou tak nějak našikmo, nejistě, osamělý strom a všude kolem cest leží navršené kmeny k odvozu.
Kalamita odhalila nejen výhled do krajiny, ale také panelákové léčebny, které svou šedivost a hranatost schovaly doteď mezi jehličím.

Přesto je ale pohled na Tatry pořád dechberoucí (zvlášť ze Skalnatého Plesa s černou sjezdovou pod sebou) a mezi Štrbským Plesem a Tatranskou Lomnicí se najdou i malebné dřevěné stavby s na tak studené místo neuvěřitelným počtem skleněných tabulek.
S patnáctistupňovým mrazem, do tváří ostře švihajícím větrem a šedivou oblohou už to je dechberoucí o poznání méně. O to citelněji na lanovce, když mě ani rukavice před obličejem nezachránila před pocitem, že mi z něj právě odřezávají mojí libru masa . Jediné, co zachránilo situaci, byl Tatranský čaj.
Když si Slováci v Paříži psali domů o Tatranský čaj, trochu mě to překvapilo, ale vůně domova je vůně domova (já si přivezla chleba). Rozbřesklo se mi až ve chvíli, kdy přede mnou přistál kouřící pucláček vonící po všem jiném, než po čaji.
Když to ani druhý den nevypadalo o moc lépe, vyrazila jsem v převleku za Michelina na menší procházku ze které se vyklubal osmnáctikilometrový prvovýstup do Tatranské Lomnice; myslela jsem při tom na Shackeltonovu whisku, kterou nedávno vydražili a na tu hroudu másla, která po něm na pólu zbyla.. Slunce k odpoledni nakonec vysvitlo a nepokrytě se mi vysmívalo, protože je zcela jasné, jak bych si já asi vybrala mezi broděním se čerstvě napadlým sněhem a vožením se po sjezdovce dolů. Utěšila jsem se zpáteční cestou električkou.
Kdo jede na Slovensko, musí do koliby, zvlášť, když tam má hrát cimbálovka (a borovička teče proudem). Cimbálovka sice byla bez cimbálu, housle ale cikánovi v rukou přímo zpívaly a já jsem za podržení smyčce získala žíni pro štěstí.
Domů jsem přijela s pocitem, že bych měla jíst víc tatranek, méně halušek a předplatit si Týžden.
Jet na Slovensko je jako jet do ciziny a přece domů…

Sundávání sádry

2010-02-26T13:55:00.003+01:00

V čekárně se toho od dob císařpána moc nezměnilo, jen císařpána nahrazovali postupně jiní páni a někdy v osmdesátých letech přibyla do horního rohu televize, už tehdy zánovní. Nedávno ještě, strategicky ke dveřím, postavili výherní automat na losy, jediný povinný hazard v republice.
Nevím, proč posouvali Nemocnici na kraji města o 20 let, když mohli dost dobře navázat, tam, kde skončila a prohlásit, že většina postav zemřela hlady a žízní v čekárně…
K takové banalitě, jako je sundávání sádry tu přistupují zodpovědně – nejprve nechají pacienta řádně odpočinout a pozorovat korzující sestry, na které je půl osmá ranní také brzká hodina; soudě podle chatrných hábků, které mají přes sebe přehozeny, vylezly právě z postele. Některé sukničky (často neadekvátní k velikosti podstavy) tak tak zakrývají spodní prádlo a mají vůbec potíže plnit svůj účel. Pak pacienta náhodná sestra zkusmo pošle na RTG i se sádrou, aby otestovala jeho bystrost, a potom se přijde půlka oddělení podívat, jakou hezkou pilku, kleště a nůžky tu mají a glosovat pacientovy grimasy při sundávání sádry takovými poznámkami jako je: „Však máte ještě čtyři prsty!“. Když dveře nebouchají, pak jsou otevřené dokořán a poskytují všem pohled na ostatní pacienty, nejlépe ve spodním prádle, nebo v podobně nedůstojné situaci.
Do melounu, do ženský a do ruky nevidíš, pročež je třeba sestoupit do sklepa, popřát sestře v okénku krásného rána, tvářit se jako na audienci u prezidenta a vůbec předstírat že nám nedělá nic větší potěšení, než postávat právě tady, právě v tomhle průvanu a v pravou chvíli se jen tak mimochodem pochlubit žádankou.
Nejprve je třeba sedět na červených židlích a při čekání na zprávu je nutné se přesunout o dva metry a sesternu dál na židle modré. Ti, co touží po snímku na CD se musí obrnit pokorným výrazem ve tváři a svatou trpělivostí, protože v nemocnici je počítač pravděpodobně jen jeden, nejspíš ENIAC, a obsluha si právě dopřává ranní párek s pivem.
V pravidelných intervalech nás míjejí postele; lidé se v nich dočista ztrácejí.
O patro výš už se čekárna přeplnila a personál, při sdělování zážitků včerejší noci, přebíhá, jak v grotesce, z jedněch dveří do druhých, zcela nečekaně se zjevuje v těch, do kterých nevstoupil. Chybí jen dlouhá prkna a šlehačkové dorty. Čísla na hodinách líně přeskakují a já se vžívám do role Michaela Douglase ve Volném pádu. Jediná paní v rohu je dobře připravena a už hodinu luští křížovky. Ostatní se zabavují po svém – poklepávají nohou o zem, brblají pod vousy nebo nevěřícně pozorují uklízečku (sedm trpaslíků bylo a ten nejmenší se jmenoval…). Bohužel to nefunguje jako tramvaj – lidé na jedné straně nastupují, ale na druhé už nevystupují. U okénka se dozvídáme, že „pan doktor asi odjel“. Zázrak je, že udělali RTG správné ruky…. Po dalších 40 minutách nás, a loupající se křivou ruku, volají.
„Je to zhojené“ (sice to nápadně připomíná stav těsně po zlomení)“ musíte s tím cvičit a obkládejte si to.“ A vázat vám to nebudeme, protože máte kapsy, asi dodal v duchu.
Počasí bylo pošmourné a odpovídalo náladě.

Na ulici

2010-02-25T07:15:00.001+01:00

Na Národní třídě postávala svérázná postavička, ve své kožené bundě připomínající přímo prototypového veksláka, a máchala rukama jako větrný mlýn lopatkami. Celé to mělo simulovat řízení dopravy. Tedy spíše řízené parkování.
Barvitými slovy, doprovázející prudká gesta, navigoval auta na místa, všem rovnostářky tykal s taxikáři se přátelsky zdravil a čekal, kdy mu do ruky vklouzne nějaký bakšiš
Vrazila jsem si ruce i v rukavicích hluboko do kapes kabátu a pustila se do pozorování, zvědavá, jestli se najde rybička, která se na hozenou udičku chytí.
Přešlapoval z nohy na nohu, komentoval různé parkovací styly,pečlivě sčítal a odečítal volná místa a nemohl pochopit, jak někdo může jen tak projíždět, když má tady přece tak pěkný flek.
V jednu chvíli si dokonce stoupnul před parkovací místo, které držel komusi, kdo právě objížděl blok, celým tělem jej bránil, sebejistě posílal zaparkováníchtivé řidiče pryč, živě s nimi diskutoval a vůbec si nedal vymluvit, že volné místo na Národní třídě najde každý řidič i bez asistence, protože bije do očí jako chybějící plaňka v plotě.
Tomu, že by mu v dlani opravdu něco zacinkalo, nebo snad zašustilo jsem příliš šancí nedávala já, ani nikdo jiný, kdo tam pozoroval to pouliční divadlo a tiše se u toho bavil. Všichni jsme se spletli. Místo v automatu skončily přece jen drobné v pánově nastavené dlani.

Krása za 5 euro

2010-02-21T22:57:00.002+01:00

Minulý rok jsem si v Paříži, po několikadenním okukování, koupila náušnice. Dlouhé, červené, lesklé náušnice.
Vyvedla jsem je jen jednou, zato do společnosti. Vesele jsem jimi zvonila, nechala si jimi chladit krk, nakláněla hlavu a zkoušela, jestli se posledním plíškem dotknu klíční kosti. Být to film, tak v pozadí hraje "Jen pro ten dnešní den", protože to byly náušnice jen pro ten den. Pak zmizely.
Vysmýčila jsem všechny kufry, obrátila kapsy, pod postel jsem skoro vlezla, nábytek od stěn odtáhla, ale náušnice nebyly. Tuto proceduru jsem střídavě prováděla v Praze a Paříži. Našla jsem všelicos, ale náušnice jsem oželela,
Včera jsem otevřela skříň s věcmi na hory v lyžařské botě zcela nenápadně ležel mléčný sáček. A v něm krása za pět euro.

Ku zdraví

2010-02-09T20:06:00.000+01:00

Asi si budu muset koupit prsa

V rámci ověřováni pravdivosti sylogismu, kdy z tvrzení „veselá mysl půl zdraví“ a „sportem ku zdraví“ (ano, je nás, pionýrů slepých uliček, hodně) jednoznačně vyplývá závěr, že „sport je veselý alespoň z poloviny“ jsem si pro pátráním tom, co je ta druhá polovin vybrala šerm. Sportovní šerm. (Kdepak historický! Přece se nebudu tahat s něčím, co sotva uzvednu oběma rukama! Že s kostýmem to bude horší jsem tušila už od začátku))
Tak ta druhá polovina je variace na „krev, pot a slzy“. Je pozoruhodné kolika svaly a na jakých, zcela nečekaných místech lidské tělo oplývá. Poznatek je to jistě přínosný, ale jen první den. Když už třetí ráno přemýšlím o tom, zda ty vrzavé zvuky vydává postel, nebo já, když se z ní snažím vykolébat, je to trochu únavné. A pohybovat se jako nedotažená panenka z hrací skříňky vzbuzuje nechtěnou pozornost.
Teoretickou část mám zvládnutou:
„Narovnej se!“ ( Tak to žádná novinka není)
„zastrč zadek“ (Doteď jsem asi dělala něco špatně..)
„Uvolni rameno! (Tak tohle novinka je, rozhodně ta část, z které vyplývá, že nejsem dostatečně uvolněná)
„Koleno ven!“ (To je evergreen… děvče, kterému bylo vštípeno, že je lepší kolena držet od sebe tak akorát na vzdálenost aspirinu a které ještě ke v šemu rádo nosí sukně s tím má trošičku problém.)
„Paty v jedné přímce, předloktí rovnoběžně s podlahou, hrot, zápěstí a loket tvoří trojúhelník!“ (Vypočítejte velikost úhlu beta?)

S tou praktickou je to ovšem horší:
Ze všeho nejdřív je nutné mě správně postavit. Někdy mám dojem, že by bylo lepší, kdyby mě na trénink dodali v krabici a já mohla být na místě podle návodu složena a na konci zase rozložena, pečlivě vrácena do krabice a zaslána rovnou do postele.
Když tam tak stojím, levou rukou hmatající v posledním záchvěvu po šňůře abych mohla v nouzi nejvyšší zazvonit na pomyslný zvon, s pravou rovnoběžnou s podlahou, hrotem tápajícím v prostoru, jednou namířený k zemi, pak zase do stropu s patami v jedné přímce, a to vše prakticky v dřepu, stačí málo a já se rozkymácím a hledám rovnováhu někde v úrovni kotníků.
Když to už už vypadá, že všechny úhly jsou pravé, žádné rovnoběžky se neprotínají, dojdou mi síly a já s úlevou povolím a v okamžiku zapomenu jak a kde a co má s čím být v přímce. A ve chvíli, kdy mám z jednotlivých pozic složit nějaký pohyb, v nejlepším případě vpřed, v nejhorším vzad, nastává katastrofa a já s sebou nekoordinovaně trhám
Zatím mi jde nejlépe skákání přes švihadlo. Vajíčko mám zaručeně nejhezčí.

Takže prsa ještě chvíli počkají.

Jen dva prstíčky si ohřejem´ a hned zas půjdem´

2010-01-17T13:47:00.002+01:00

Míjeli jsme pocukrované stromy, stromy ozdobené stékající bílou polevou, holé větve s jako zmagnetizovanými sněhovými pilinami, ostře se odrážející od bílých plání.
Jak jsme se blížili k Lipnu, vrstva sněhu slábla, pláně byly čím dál ochmýřenější a na rybnících se objevovaly mokvající fleky. Voda v potocích zčerstva zurčela.
Brusle o sebe tiše cinkaly v kufru.
Zrovna, když se vylouplo z šedi na chvíli slunce, ožily před námi scény ze všech těch holandských „Zimních krajin“. Nepatrné postavičky běžkovaly, hrály hokej, nechávaly se tahat drakem, bruslily nebo se prostě jen potácely na umetené dráze na přehradě. Nebo se shlukovaly – a to s větším nadšením, u dřevěných bud, odkud se linula vůně vařené kukuřice, svařeného vína a vlezlý hlas z rádia. U jedné takové jsme sklesli na lavičku a za, ze všech stran podporovaného, funění a supění jsme si rozedřeli ruce o tkaničky u bruslí.
Led byl hrbolatý, sem tam protnutý prasklinou; jízda byla trochu nejistá.
Jízda byla nejistá a děti nevypočitatelné. Jeden z těch tančíků, příznačně navlečený do růžové kombinézy, si tak dlouho vybíral, jestli doleva, nebo s Klausem, až vybral "zlatou" střední cestu a efektně posadil mámu nejdříve na ruku a vzápětí na led. Poloha ruky (připomínala trochu ty větve v stromořadích lemujících silnici cestou sem) napovídala, že si můžeme dvojité mašle na tkaničkách rovázat. Alespoň Ti, kteří to zvládnou sami…
Jen dva prstíčky si ohřejem´ a hned zase půjdem´.
Mlha rozmazávala kontury, šednoucí nebe se pomalu vpíjelo do tmavých obrysů lesa, bílé pláně se od něho naposledy odrazily a na obzoru se objevila první světla ohlašující Prahu...

Pohled z okna

2010-01-10T13:12:00.001+01:00

Nebe se vysypalo na chodník v pichlavých chuchvalcích

z rozetnutých oblak

se propadla do ulice ledově tichá ozvěna

jediným máchnutím napnula ptačí křídla vzduch

a rozčeřila ticho.

...pokoj svatý...

2009-12-11T18:27:00.000+01:00

Spolklo mě to jako Jonáše.
Blyštivá, svítící, tisíci slévajícími se vůněmi omamující, velryba.
Vchod za mými zády se okamžitě vpil do nekonečných nakupujících proudů a přede mnou se otevřela Metropolis – nekonečný eskalátor mizící v modrém tunelu. Jako nevypočitatelná schodiště v Bradavicích hrozily další eskalátory, že se v nejbližší chvíli přemístí a přenesou své pasažéry ke zcela jiným výlohám, než ke kterým měli namířeno. Víc než útroby velryby to ale připomínalo šneka zkříženého s pařížským letištěm. V zájmu nepřehlednosti mě tajemné schodiště vyvezlo modrým tunelem k libanonské restauraci, mořským plodům, korejskému BBQ a zástupu hostesek s letáčky. Dolů to už tak snadno, jako nahoru nešlo. V rámci honby za cestou zpět jsem našlapala kilometry, mezi stovkami metrů plakátů lákajících na akce, slevy a nabídky. Nálada se nedostavila. Spíš lehká hrůza z toho, že patro s východem minu a přistanu u další záplavy výloh orámovaných zvonečky, hvězdičkami a andělíčky v červených kombinézách. Mantra „zvládlas slevy v Les Halles, tohle zvládneš levou zadní“ nějak nepomáhala a já si uvědomila, že v Les Halles jsem neměla strach, že se ztratím, že mi východ zmizí v nedohlednu a já strávím svátky jeho hledáním, s vánočním řetězem kolem krku, s letáčkem v každé ruce a s dírou v hlavě z věčného „Nesem vám noviny“. Mé podezření, že dny jarosti jsou nenávratně pryč, se potvrdilo ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že do knihkupectví půjdu někam, kde se mezi regály vyznám a nebudu riskovat hodinovou poznávačku.
Když mě Palladium konečně vyplivlo, pečlivě jsem zkontrolovala, jestli na mě náhodou během prodírání se ven neulpěly nějaké šály, rukavice nebo kabáty.

A hrdý buď! aneb malá kacířská

2009-11-21T15:44:00.003+01:00

Kolem vířily bubny, z davu trčela ostnatá číra, v kočárcích pospávaly, nebo žvatlaly děti a kolem procházela, klíštěti podobná, revoluce. U Vyšehradu dav zhoustl a cesta se začala nepříjemně podobat trychtýři. První zkratka tohoto dne byla v duchu Jiráskova „Proti všem“ a vedla na Výtoň na čaj. Tam jsem se zahřívala tak pečlivě, že jsem se o extremistických tanečcích dozvěděla ž ze zpráv. Dál na nábřeží se pro forma cinkalo klíči, u Havlova domu se nostalgicky achalo nad papírovým balónem vynášeným k nebesům hořící svíčkou a všichni byli hrdí, že vytrvali a děsně pyšní na to, že dělají revoluci. Na Národní třídě se z davu sem tam ozvalo Havel na hrad a já se musela kousat do jazyka, abych si, revolucí po dvaceti letech příliš neokouzlena (už se těším na tu ještě po deseti letech), kousavé poznámky nechala pro sebe. Celé to, a moderátor poskakující na jevišti šikovně upíchnutém v proluce nejvíce, připomínalo spíš zahájení vánočních trhů nebo otevření nového nákupního centra. Ani ohňostroj nechyběl. Zato v projevech chyběli už jen „lidičky“ a „světový mír“. V podloubí Kaňkova paláce to bylo jen o chlup horší, než před Mona Lisou uprostřed léta. Představa dalších loktů mezi žebry ve mně už sotva mohla vykřesat byť jen jiskřičku nadšení a tak jsem zvolila další zkratku dne a pár minut před začátkem koncertu jsem se protáhla Májem na Václavák a tudy nahoru k metru.
Druhý den zbyly pod bronzovými plaketami jen prázdné stříbřité kalíšky a v novinách pěkné titulky.

Na hromadě

2009-11-16T18:14:00.000+01:00

Dejte mi třeba košem, pošlete mi pohled, nebo do háje, hlavně mi nedávejte žádný lapač prachu v podobě nad míru snesitelnosti roztomilé keramické figurky.
Na poličce se v mazurkovém tempu posunují ke kraji, až jedna po druhé skončí v krabici od bot a v ní pak zastrčené v temnotě hluboké zásuvky.
Zásuvky nejsou bezedné, krabice záhy přetékají nastřádanými tisíci serepetiček a před otevřením dvířek je třeba se obrnit ne trpělivostí, ale spíše se opatřit hbitýma rukama připravenýma pochytat se zručností cirkusového akrobata gejzír všech těch „ to přece nevyhodím, to by byla škoda“.
Mám dojem, že jsem jako pilná hospodyňka skákala přes plot až příliš často. A ne vždy to bylo pro pírko. Ve skříni se tak vedle sebe tísní šle, staré sešity, švihadlo, šustí hadí kůže, mořem šumí drobné mušle, drobí se uschlá růže, cinkají o sebe provazy céček. Nutkání ke sběratelství (prakticky čehokoli) vyústilo ve štosy alb z nichž neustále vyletují obláčky známek, třepotají se po pokoji a pomalu se snášejí na koberec posetý vytrženými listy ze starých sešitů ( důsledek hry „hodí se – nehodí se“). Co začalo nevinným přerovnáváním jednoho šuplíku se rozrostlo v akci monstrózních rozměrů. První fáze dělání pořádku totiž spočívá v simulaci výbuchu bomby na malém prostoru.
Mezi výkresy ze třetí třídy vykukují pastelky s ulámanými hroty, perka do starých propisek a jednonohá kružítka, náplně do verzatilky ( a po verzatilce ani stopy), paklík karet, jehož piková královna se po anglicku vytratila a vzala s sebou i vějíř poddaných.
Mikádo bych mohla hrát s fotkami a vyvolanými filmy a kdybych se ověsila všemi tretkami, co se povalují mezi náhradními knoflíky a přebývajícími korálky, hra na fanty by nabrala zcela nových rozměrů.
Každý z těch pokladů třikrát otočím v ruce, každý třetí jsem dostala k vánocům a rozhodně ne každý třetí letí tam, kam by měl – do koše.
Žiju teď zkrátka na hromadě.

Óda na záložku

2009-11-08T22:40:00.001+01:00

Jednou z mála nectností, kterých se na knihách nedopouštím, je dělání si záložky z ohnutého rohu.
Jinak lámu knihám vazby, aby držely otevřené a samovolně se nezaklapávaly jako dveře ve strašidelném zámku, pravidelně je pokládám hřbetem vzhůru a vytvářím tak u sebe v pokoji celá pohoří, prokládám jeden svazek druhým a takové sendviče vrším na úpatí oněch pohoří, zapomínám v knihách tužky (a stránky se pak podobají rozbouřenému moři), ztrácím lístky na metro, do divadla, do šatny, někdy i čtyřlístky. Po listu s číslem 235/6 nenásleduje list 237/8, ale pěkně vybarvený list kaštanový, nebo javorový.
Marně se sháním po gumičkách a sponkách do vlasů – schovávají se mezi kapitolami Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye. Tetě Kateřině a Miloušovi zase dělají společnost staré účtenky.
Obaly, původně kryjící a chránící pevné desky knih, zpravidla volně plandají podél viklajícího se hřbetu a rozlámaných rohů a pojmuly by alespoň ještě jeden stejný svazek, protože za tu dobu, co, jako nejlepší dostupná záložka, přískoky proputovaly od „bylo nebylo“ k „žili spolu šťastně až do smrtiI“,nabyly pěkně na objemu.
Jen málo knih se může pyšnit elegantním štíhlým a většinou i pěkně ladícím ocáskem, úhledně všitým doprostřed vazby. Jen málokteré knize je dopřán ten luxus, že se z ní nestane herbář, protože má látkovou záložku.
Látková záložka drží, nikam se nevytratí a nejhorší, co se jí může stát je ( kromě vyráchání v čaji, kávě nebo polévce) že se rozplete, nebo naopak až příliš zaplete.

Potmě a potichu

2009-11-01T18:00:00.001+01:00

Přestože Měsíc, z úplňku odloupnutý jen ždibeček, rozléval mezi břízami světlo téměř jako vycházející slunce časně zrána, utápěly se hřbitovní cestičky v sametové tmě.
Do temné krajiny se vpíjely teple žluté a červené skvrny rozžatých svíček; jako abstraktní tahy štětcem odrážející se od tmavého plátna. Vrzání štěrku přešlo v šustění březového a topolového listí a kroky pak zanikly v sešlapané trávě.
U úst se mi tvořil mlžný obláček a lampy chránící zapálené kalíšky citelně sálaly teplo. Spolu s tmou bylo mezi hroby rozloženo i naprosté ticho. Můj stín pomalu klouzal po náhrobcích a mizel, když stříbrnou kapku na obloze zakryla větev pohupující se ve větru.
Desítky hořících kalíšků ozařovaly květy jiřin, mihotaly se na nápisech na náhrobcích, sem tam se zaleskl zlatem vykládaný kříž.
Vrátka nevrzala, tiše se zavřela, jen klika zlehka cvakla, když jsem ji pustila.

Plichta

2009-09-05T21:00:00.000+02:00

Oheň praskal, plameny už spíš plápolaly, než šlehaly do výše a z proutěného košíku se skulinami nesla omamná vůně posledního buřtu. O košík byly opřené ještě rozpálené pruty a u nich číhaly kočky, a zkoumaly, kterak se nejšikovněji ke zdroji té vůně dostat. Košík byl přiklopený prozíravě druhým a tak kočky zkusmo strkaly packy do mezer mezi nimi, zkoušely se čumáky prodrat přes proutky dovnitř nebo košík obcházely kolem dokola a větřily. Nejmlsnější z nich, černá s medově zrzavými fleky, jako by prolezla komínem, byla nejvytrvalejší. Ve chvilce shodila košík, popadla do tlamy buřt, ještě v igelitovém pytlíku a hnala se zahradou najít klidné místo, kde by se mohla nacpat k prasknutí. Buřt byl ztracený, ale představa cesty k veterináři a toho, jak se před ním kroutím a vysvětluji mu, že kočka předvádí tanec svatého Víta proto, že si jako přílohu k buřtu dala igelit, mě okamžitě vystřelila z místa a já se vrhla za kočkou. Ta neváhala a protáhla mě veškerým křovím, které se namanulo, klopýtajíc o pytlík, který táhla za sebou; čekala jsem, kdy předvede pěknou řadu kotrmelců. Za námi se hnal zbytek smečky, kterému bylo „bratrské dělení“ proti srsti. O chvíli, několik větviček, uklouznutí po švestce a vrabčí hnízdo na hlavě později, vyzdobená odřeninami a následky ostružinových šlehnutí se dobrota vykutálela z pytlíku a zůstala ležet v záhoně. Kočka ale, s pytlíkem a odkousnutým soustem v tlamě neúnavně pokračovala dál, nic nedbajíc mých barvitých výhružek. Zbytek smečky se prozíravě o pytlík už nezajímal Konečně se kočka, zahnána k plotu, na chvíli zastavila, zaujala bojovou pozici, výhružně si mě prohlížela a zhluboka vrčela. Čapla jsem roh sáčku a začala přetahovaná. Kočka stála na zadních tlapách, chvílemi se snad ani země nedotýkala, ale lahodného sousta se, i když zabaleného, tvrdohlavě vzdát nechtěla. Chvilku jsme takhle tancovaly a pak se sáček zprudka roztrhl. Kočka vítězoslavně zajela do cínií i s buřtem v županu a já zůstala stát mezi petrželí a šnitlikem s uváleným kusem igelitu v ruce. Z houští se ozývalo jen vrčení.

Ego a já

2009-08-21T22:00:00.001+02:00

Přede mnou nebyl ani kopec, ani vršek, ale pravý, nefalšovaný krpál.
V rámci záchrany cti týmu se mé ego, aniž by věc konzultovalo se mnou, rozhodlo, že se kopec musí na kole vyjet a ne vedle kola vyšlapat.(Ego nechám příště doma.)
Cesta byla sice pěkně krajkovaná stínícím listovím, ale co cestou dolů vypadalo jako příjemný nenáročný sjezd se zákrutou umístěnou právě tak, aby se člověk zbytečně neobjímal se stromy (i když jsem slyšela, že to má dobrý vliv na linii) a nemusel se pouštět do detailnějšího prozkoumávání poberounské flory (a vyhnul se tak historkám „spadla jsem do táááhkhle vysokých kopřiv“), to se cestou nahoru změnilo v takřka pravoúhlé strmé peklo, které jsem šněrovala jak po několika panácích a lahvi vína a přidávala si tak k zatáčkám další originální serpentiny. Na pravou stranu jsem rezignovala a ploužila jsem se po levé, protože tam nebyl stín vypalovaný ostrými slunečními skvrnami. V první čtvrtině jsem si říkala, že to tak strašné není, v druhé jsem si začala říkat, že mám asi rozbitou přehazovačku, protože tohle přece nemůže být nejnižší převod, v třetí jsem si přestala cokoli říkat a ve čtvrté jsem už jen supěla, protože to těsně před koncem přece nevzdám.
Už po několika šlápnutích do pedálů byl libý ptačí zpěv a mírné šumění lesa přehlušen supící lokomotivou v mé hlavě, s dalšími šlápnutími se mi tvořil před očima obrázek docela rušného nádraží. Odolávala jsem pokušení vyrolovat si jazyk na řidítka jako bernardýn a veškerou naději jsem upínala k zatáčce, za níž přece musí už být vrchol kopce, vesnice a hospoda s točenou limonádou. Nebo za tou další. Nebo za tou za ní. Stín na cestě začal řídnout, rokle se stromy zůstávala pode mnou a za zatáčkou se vynořila první vesnická střecha a hlavně tabule s ledabyle vypsanou otvírací dobou.
Místní štamgasti se podivili, že mám žízeň, neb se jedná o úkaz v tomhle horku jedinečný a ukázali mi cestu do výčepu. Točenou limonádu neměli, ale nechali mě natočit si do lahve vodu z vodovodu a divili se, že by snad za to po mně měli něco chtít.
Štěrk s třpytícími se lístečky slídy se vpíjel do roztékajícího se asfaltu.(V roztékajícím se asfaltu se třpytily lístečky slídy na štěrku), horký vzduch se tetelil nad silnicí, na stromech se nepohnul ani lísteček a domů to bylo ještě přes hory a doly. Prudké kopce při sjezdu vyvolávaly dojem roviny, při výšlapu jsem zase měla pocit, že Everest už musí být nadosah. V dlouhém, táhlém kopci, posledním stoupání na cestě, jsem se zmohla již jen na nesmyslné plky o kvalitě střešní krytiny právě míjené stodoly. Zrovna jsem obdivovala bedlu rostoucí mezi taškami, když nás předjel s lehkostí měnící výšlap z „ U konce s dechem“ na „jen si skočím do trafiky pro cigára“ frajírek; divže neřídil ledabyle jednou rukou.
Za mnou zaznělo něco o drzosti následované dalšími rozhořčenými slovy o nezdvořilém předjíždění. Mé ego toho dne již podruhé zcela ovládlo situaci, já prudce šlápla do pedálů, přehodila si na vyšší převod (několikrát) a jela jsem si prohlédnout ta drzá záda zblízka, abych jim ukázala následně záda svá. Tempo jsem, co mi taky zbývalo jiného, udržela až domů. Tam jsem, v tváři ne nepodobná rajčeti bez dechu sklesla do trávy a se zcela prázdným výrazem v očích jsem svírala hrdlo láhve, vděčně vzpomínaje na milou slečnu v hospodě a na ještě milejší vodovod. Než dorazila druhá část týmu, podstatně méně zničená, stihla jsem si vloudit do očí příčetný výraz, ubrat červené ve tvářích na sytosti a vůbec se uvést do takového stavu, který by připomínal spíše návrat z příjemného špacíru, než následky netypického pokusu o sebevraždu.
Slunce ještě prudce pálilo a já uvažovala, jestli ten návrat od řeky nebyl přece jen předčasný.

Na cestě

2009-08-05T09:50:00.000+02:00

Blinkr monotónně cvakal, kola auta polykala dvojitou plnou čáru. Plyn zmáčknutý k podlaze vyhnal otáčky ke stropu. Červený peugeot se vmáčkl ještě víc ke krajnici; vypadal, že poklicemi škrtá o pichlavé roští u krajnice, jak nám dělal místo k předjíždění. Obrys Neoplanu v protisměru, následovaný šňůrou aut, se hrozivě zvětšoval. Záhada nápadně ohmataného držadla se zkrabacenou kůží u zadních dveří se rázem vysvětlila.
Řidičské umění taxikáře dobarvoval neustávající koncert pro čtyři pily a sbíječku linoucí se z reproduktorů důmyslně zabudovaných po celém autě .
Taxík zaplul zpět do svého pruhu, poskytl nám jedinečný výhled na rokli lemovanou pravidelně rozmístěnými pomníčky, a kolem nás se svištěním projel autobus. Žaludek mi předváděl svéráznou variaci na sambu kombinovanou s akrobatickým vystoupením hadí ženy.
Sport „ do zatáčky v levém pruhu“ úspěšně provozovala většina řidičů, ten náš to ještě prokládal rozmáchlými gesty a ódami na olivový olej.
Zdá se, že co se týče řidičské akrobacie, vítězí Řekové nad Francouzi na plné čáře.

Letní ovocné hry

2009-07-22T08:19:00.000+02:00

Hod nahnilou meruňkou na kbelík
Tato zdánlivě triviální disciplína je ozvláštněna lezem po štaflích – samotný hod je prováděn z nich. Úroveň sportovce se posuzuje podle příčky, čím vyšší, tím vyšší

Marmeládový maraton
V této, dnes již klasické, disciplíně je úkolem uvařit alespoň 42 skleniček zavařeniny, volba druhu záleží pouze na sportovci

Vyhýbaná
Je obzvláště záludnou disciplínou, pro obtížnost rozpoznání zásahů se uvažuje o zavedení systém u podobného u šermu – tedy jakési kombinézy se senzory.
Cílem je se vyhnout kapkám vroucí marmelády vystřikujícím z hrnce. To vše za neustálého míchání

Míchání a míchání na čas
Tyto tradiční disciplíny netřeba šířeji představovat. Nicméně je třeba upozornit na to, že soutěžící často podceňují techniku, na níž úspěch z velké části závisí.

Budoucí nostalgická vzpomínka

2009-07-13T15:39:00.000+02:00

Jedna z knih právě vytažených z kufru mi vyklouzla z náruče a po pokoji se roztřepotaly prospekty. Doprovodný text ke kolážím Maxe Ernsta v Musée d´Orsay následovaný pestrobarevnými letáky z musée Grévin, vstupenkami do musée Marmottan Monet a lesklými upoutávkami lákajícími na vodotrysky ve Versailles.
V dalších knížkách i jen tak volně vložené do kufru mezi sukně na mě čekaly další letáky, další doprovodné texty, programy ,které mi uvaděčka vtiskla těsně před začátkem představení do ruky, a vstupenky do dalších muzeí.
Z kapes v batůžku, kabelkách a toaletním kufříku se zase vedle kaštanů vykutálely reklamní odznáčky, vypadlo rezervní pouzdro na tramvajenku a sežmoulané lístky na Velib, pařížská kola.
Peněženka mi doteď přetéká kartičkami do knihoven, permanentkami do Louvru a do Orsey a vizitkami do restaurací, kam jsem jednou málem zašla a které se mi tolik líbily z ulice. A dalšími vstupenkami a účtenkami, které je škoda vyhazovat.
Protože jednou přece hrábnu až dozadu do šuplíku, kam se tyhle budoucí nostalgické vzpomínky a zítřejší poklady přesunou, vytáhnu ta zašlá kouzla a strávím tak deštivé odpoledne s pařížským prachem na konečcích prstů.

Kruh se uzavírá

2009-07-04T07:52:00.001+02:00

Když jsem na přelomu července a srpna přijela do Paříže, tyčilo se v Tuilerire, hned u Louvru, nakukujíc do Rivoli. ruské kolo.
Ve skříních mi visí už jen pár nezbytných hadříků, v šuplíkách jsou vlastně jen papíry, spíž taky zeje prázdnotou a v Tuilerie opět vyrostla pohyblivá vyhlídka . Ruské kolo.

Už zbývá jen vysypat do kufru mističku s pár kaštany, drobnými, sponkou, různými nezbytnými útržky vstupenek, knoflíkem, který se vykutálel zpod postele, zkontrolovat šuplíky, kostlivce ve skříni, bubáka pod postelí, naposledy se podívat z okna na Eiffelovku a Sacré Coeur a zaklapnout za sebou dveře.
Zaklapnout dveře za celým rokem.

Dejeuner sur l´herbe

2009-07-02T06:45:00.000+02:00

Z košíků a tašek trčí štíhlé latě baget, ve stínu ve vysoké trávě se schovávají před parnem láhve s vodou a vínem, v záhybech deky vytváří zátiší ovoce, zelenina a různorodé balíčky.
O stromy jsou opřená kola a v nejnižších větvích se houpá hrozen dětí.
Počasí svádí k pozorování beránků na obloze, poslouchání štěbetání ptáků ve větvoví a svištění kol po štěrku prokládané dusotem neúnavných rudolících běžců.
Na sobotní nicnedělání zdálky majestátně shlíží přes velký kanál Versailleský zámek.
Když je jen trochu hezké počasí a věčně foukající vítr se trochu utiší, Pařížané popadnou deky, knížky a něco k zakousnutí a pospíchají zabrat poslední volné místo v Lucemburkých zahradách, na place des Vosges,, ve stínu Eiffelovky na Martových polích, v Bouloňském lesíku nebo ve stínu alejí v parku ve Versailles.

Cesta do středu země

2009-06-25T21:40:00.001+02:00

Krok za krokem je opatrnější, schod od schodu je snad užší, šero neproniknutelnější a strop zkosenější. Na konci chodby, hned vedle vchodu do kuchyně, se rýsuje tmavý obdélník – dveře s panenkou, nebo panáčkem, nejčastěji ale jen s nápisem. Za těmi dveřmi se skrývá svět plný dobrodružství – svět pařížských záchodů.
Výprava za pařížskými záchody je plná překvapení, překonávání překážek a vůbec setkávání se s nečekaným.
Na St Hipppolyte jsou to spíš čtenářské koutky – stěny jsou popsané politickými prohlášeními jako je „Hanba Izraeli“, „“ nebo „ Jean miluje Madeleine, Madeleine miluje Anne a všichni shání ztracenou kartičku do knihovny“. Sorbonna je jak na spisovatele, tak na prostor skoupá. Na dveřích se objeví nanejvýš inzerát nabízející učebnice a aby si ho člověk mohl přečíst, což předpokládá zavřené dveře, musí vyšplhat na záchodovou mísu, přidržujíc se nádržky s vodou (marně hmatajíc po pistoli) a v předklonu zavřít na potřetí dveře. Celý ten modře vykachlíčkovaný bunkr pravidelně plave v nepříjemně hlubokých kalužích vody protkaných šedými chuchvalci toaletního papíru.
Háčky jsou spíš zázrakem, než pravidlem a zejména v zimních měsících je jejich absence citelná – nutí člověka k transformaci v chobotnici a k žonglování s kabelkou, kabátem a štosem papírů. A k živým vzpomínkám na Mančinku a její příhody s pentlemi.
Na Tolbiacu je místo umyvadla korýtko a i záchody vypadají jako po nájezdu prasátek.
V kavárnách bývá jen jeden zato s krásným výhledem do a z dvora, nebo vybavený sadou zrcadel a polovina hostů považuje zavírání dveří za nadbytečný přepych.
Šipky a ukazatele nejsou většinou třeba. Jednak stačí najít příkré schodiště vedoucí na první pohled do sklepa a pak – záchod se ohlašuje už u baru.
Tahle alternativní poznávačka má jednu výhodu – člověk čeká po čase to nejhorší a bývá pak příjemně překvapen – asi jako když na pouti místo do domu hrůzy vstoupí do Růženčina zámku. To když na jednom záchodě funguje jak splachovadlo, tak sušák na ruce.

Jak připravit vinegretu za zavřenými dveřmi a s minimem úsilí

2009-06-22T09:16:00.000+02:00

Prý to začalo zoufalým kočičím mňoukáním ve spíži, pro mě to ale začalo až otevřením těch dveří, obvykle skrývajících kouzelný svět rozličných tajemství pro potěšení chlupatého jazýčku.
Po dlaždičkách se mezi ostrůvky střepů rozlévala světle žlutá tekutina. Když jsem k ní, s kýblem vody v jedné a hadrem v druhé ruce zaklekla, zavětřila jsem. To, co původně vypadalo jako pomerančový džus začalo nabírat zcela nové, mastnější obrysy. Spíží se nesl odér olivového oleje. Rybník obtékal láhve postavené na podlaze, košík s cibulí, krabici s brambory, jako zázrakem po pádu z nejhořejší police netknutou láhev octa a zvolna rozpouštěl kopičku hořčice.
Naše kočička, s hbitostí sobě vlastní nějakou chvíli před tím, nikým nepozorována, vklouzla nejprve do chodby a pak do spíže a tam se nechala zavřít. Místo nadějných vyhlídek na něco lahodícího kočičímu jazýčku se konaly ztracené iluze završené zběsilou cestou tam a zase zpátky po policích, to vše doprovázené koncertem pro jednu kočku a libovolný počet lahví a konzerv, dokud se neobjevil rytíř v lesklé zbroji a spíž od dalšího řádění nevysvobodil.
Kočka, s výrazem znuděné paničky, seděla na schodech a pečlivě si čistila kožíšek. Jazýčkem přejela po hřbetu tlapky a tou pak zase po hlavě, převracejíc a narovnávajíc si ucho. Proceduru pečlivě opakovala.

Perličky

2009-06-17T09:25:00.001+02:00

„Já vás ale nemám na seznamu. Běžte do Amphi II, do třetího patra, jestli nejste na seznamu tam“

„Vy nemáte číslo? Jo vy jste Erasmus! Tak mi řekněte jméno.
My vás na seznamu nemáme, běžte do Salle de lecture a zeptejte se tam.“

„Já vás tu nemám… Dávala jste složku na sekretariát?“
(Tady je sekretariát? Jakou sakra složku?!)
„Nedávala…“
„aha… Běžte do Amphi I, jestli vás můžou připsat na seznam a pak se vraťte, já vás kdyžtak připíšu“

„Poslali mě sem ze Salle de lecture, jestli byste mě mohli na ten seznam připsat?“
„A na seznamu v Amphi II nejste?“
„Ne…“

„mám tady nějakého studenta Erasmu“
„To asi nebudu já, já jsem nebyla na sekretariátu“
„Aha… On ale taky není na seznamu. Neznáte jeho jméno?“

-------

„Kdy se dozvím výsledek?“
„To netuším, my to musíme harmonizovat“
Mám vám tady nechat ten formulář pro vyplnění známky?“
„Ukažte? To já nevím… Já vám to teď nevyplním… To vůbec neznám, radši si to vezměte“

Na sekretariátu

„Dobrý den, máte tu výsledky?“
„My nic nevíme, tady nic není…Jaký předmět? Já jsem ale neviděla, že by tu šel nějaký vyučující… Sakra práce…“
(průvan sráží k zemi štos papírů, ty se rozlétávají po celé místnosti)
„Jaký jste říkala, že je to předmět? My asi výsledky nemáme… Počkejte! Tady něco je! Nechávala jste tam formulář? Ne?! To tu ale pak výsledek nebude.. Á tady je seznam! Jak se jmenujete?
Jak to, že nejste na seznamu, vy jste nebyla na zkoušce? Jo vás tam dopsali… Jak se jmenujete? Jak?!
Budete tu muset nechat ten formulář. Dvojmo.“

11.01. Zkouška se posunula. Začala v 10.00.

"Pane doktore, vy jste se zase kochal..."

2009-06-11T21:42:00.001+02:00

Posmívat se francouzskému způsobu řízení je velmi lehké – koneckonců je to národ, který vynalezl kruhový objezd s předností zprava a národ, kterému v autosalonu zamlčeli (pro přednášku o klaksonu na to nezbyl čas), že auto má blinkry, nebo je naopak předvedli jen jako zajímavý designový prvek, jehož funkce tak postupně vyplouvají na povrch v těch nejnemožnější ch okamžicích; pokud jsou snad blinkry používány pravidelně, ono oranžové světýlko značí pruh, z kterého auto odbočuje, a ne do kterého se řadí. Je to nejen národ automobilového okruhu v Le Mans, ale především národ barvoslepých dobrodruhů (důležité je, že semafor svítí, na barvě nesejde), kteří rádi řídí společensky – čím víc se jich na silnici sejde, tím lépe.
Motorky si vytváří v kolonách svůj vlastní pruh, jehož šířka zhruba odpovídá dělicí čáře, a neváhají za jízdy posunky vysvětlovat řidičům, že by bylo namístě se vmáčknout ještě víc ke svodidlům, vlastně nejlepší by bylo o ně rovnou urazit zrcátko.
Část řidičů jezdí s kloboukem na hlavě, ten zbytek, jako by klobouk na hlavě měl.
Není tu nouze o veselé řidiče, jako byl třeba pán, s obličejem připomínající jak barvou, tak tvarem coeur de boeuf, býčí srdce, odrůdu rajského jablíčka, který se při placení na dálnici marně pokoušel vsunout lístek do mezery na platební kartu a když se mu konečně podařilo přimět závoru ke stojce, zjistil, že si samou radostí ze zaplacení mýtného zapomněl nasednout do auta.
Celé to automobilové uvažování si vzali za své odvěcí protivníci řidičů- chodci- a řídí se stejnými pravidly – tedy těmi, na jaká si zrovna vzpomenou. A tak na zelenou přechází jen ti, kteří to na červenou nestihli; nezřídka proud chodců zastaví provoz, protože se všichni najednou rozhodli z neznámého popudu přejít, bez ohledu na to, že panáček svítí červeně a auta už světlo na semaforu zelenější mít nemůžou
Tahle lehkomyslná dobrodružnost je nakažlivá. Jednou jsem se ocitla, ne v půlce, ale ve čtvrtině rue de Rivoli, mezi dvěma pruhy aut a číhala na okamžik, kdy budu moci přeběhnout ještě o pruh dál, přitom jsme na sebe spiklenecky mrkali s pánem, který byl ve stejné situaci, ale v pruhu v opačném směru.

Na cestě

2009-06-08T13:48:00.002+02:00

Každé francouzské město, alespoň ta v Normandii a Bretani, má podobnou základní výbavu- náměstí Charles de Gaulla (variace na italské via Vittorio Emmanuel a Plaza Garibaldi), katedrálu Notre Dame a několik kruhových objezdů (což je vzhledem k namátkovosti umístění směrovek, banánů dneška, spíš výhodou); pokud je město obdařeno nějakým větším parkem, zajisté je pod plány podepsán Le Notre, zahradník, který si nenechal ujít ani vznik parku v Tuilerie, Versailles nebo Fontainebleau.
Přesto, že Francie ukazateli alespoň těmi srozumitelnými, zrovna nehýří, dva se najdou v každém, byť i sebemenším shluku budov. Jeden ukazuje na hřbitov, na druhém je napsáno „autres directions“ a vede na hřbitov.
Katedrály se sobě podobají, jak jen se katedrály podobat mohou. Jsou gotické, zdánlivé kopie pařížské Notre Dame. Ta v Rouenu se pyšní dvěma skvostnými portály, hra světla na tom západním tak okouzlila Moneta, že visí hned v několika provedeních ve Musée d´Orsay.
Chartres okouzluje vitrážemi, díky nimž je celá katedrála ponořená do šera, v Meaux zase je jedna z věží poloviční, s doškovou střechou.

Na severozápadním pobřeží Francie, ve šňůře podobných vesnic, leží Deauville, malé arogantní městečko, jako dovežené z Disneylandu. U velké pláže, zatím spíš k pouštění draků, než k opalování, stojí dřevěné kabinky k převlékání a o kousek blíž k moři zase budky poskytující příjemné závětří a podtrhující tak zdání filmových kulis.

Když se přílivu zachce, změní se Mont St. Michel v ostrov uprostřed oceánu. Tentokrát byl jen majestátním ostrovem v moři písku. S temnými chodbami, klenutými sály s křížovou klenbou a hustým sloupovím a s racky s havrany kroužícími mezi věžemi.

Každé bretaňské město má podobné, strohé domky z šedého kamene ozdobené muškátovými girlandami.
Každé normandské město má podobné hrázděné domky a nepravidelné mezery v historickém centru.

Jen tak si tlesknout

2009-05-31T21:56:00.000+02:00

Francouzi jsou na ovace skoupí. Potlesk (aplaus to tedy není) bývá přinejlepším vlažný a na víc jak na dvě opony to nebývá. A už při první se někteří trousí k východu.
Při Cyranovi z Bergeracu v Theatre de Chatelet se první potlesk ozval už ve chvíli, kdy se na scéně poprvé objevil Cyranův širák – na hlavě Plácida Dominga.
Na moderní pojetí scény si tu nikdo nehrál – žádné tři černé a jeden bílý kvádr na jinak prázdném jevišti, počítající s divákovou fantazií na úrovni velmi rozvinutá až bujná; výprava opery byla velkorysá – jak se zvedala opona, měl divák pocit, že před ním ožívá Rembrandtova Noční hlídka. Kordy opravdu řinčely, Roxana byla krásná, měsíční světlo působilo jako opravdové a Cyrano nezklamal.
Divadlo bylo, až na pár bidýlek u stropu, plné. Atmosféra byla takřka vřelá – v přestávce mezi akty se balkony ovívaly programem a orchestr partiturou. Jak ale světla potemněla a i malé lampy zhasly, spolu s hovorem utichlo i šustění papíru.
Celý ten poetický výlet do 17. století trval dvě hodiny a padesát minut, ale ve skutečnosti to uběhlo jako mávnutím kouzelného proutku.
Ovace byly bouřlivé. A ve stoje. A s dupáním.

Zrána

2009-05-25T14:31:00.000+02:00

Časně ráno se ve vzduchu mísí vůně briošek, baget, croissantů, šneků s hrozinkami, pain au chocolat; v zimě pár kaváren vítajících první zákazníky chtivé své kávy s croissantem vrhá nepravidelné obdélníky světla na ještě potemnělé ulice, v létě slunce pomalu sklouzává po fasádě a vyrývá na ní ostré geometrické obrazce. Po silnicích, přikrčený u obrubníku a usměrňovaný srolovaným koberečkem, zurčí proud vody a odnáší s sebou špínu z předešlého dne a noci, kterou tam přistrkují košťaty metaři; domovnice pečlivě smýčí celý dvůr, hadicí vyhánějí z každého kouta i to nejmenší smítko a vytváří tak malé přítoky stékající z chodníku na silnici.
Na Elysejských polích číšníci připravují stolky , ti z Deauville v modrobílých pruhovaných tričkách, s námořnickou čapkou naraženou do čela. Před Notre Dame voní čerstvě posekaná tráva a u Seiny se přetahují holubi s racky o kousky odhozené bagety.
Na mřížích sálajících teplo z metra, ve výklencích, obklopení taškami a poskládanými kartony se v ušmudlaných spacích pytlech krčí bezdomovci, v marné snaze zaspat chladné ráno.
Paříž se zvolna probouzí.

Ozvěna

2009-05-18T18:16:00.001+02:00

Stýská se jim a přece se cestám domů vyhýbají a rodičům téměř rozmlouvají návštěvy.
Studenti na Erasmu si užívají sluníčka a pohodlných křesílek v Lucemburských zahradách, vyhřátých kamenů na břehu Seiny, v pátek večer chodí do Louvru a pak do Fifth baru v rue Mouffetard na kvíz a vedle k Malému Řekovi na palačinku, v noci, když už všechno osvětlení, vyjma pouličních lamp, zhaslo se po prázdném městě přesouvají na Velibu, kolech, poskytnutých radnicí, s velkoryse rozmístěnými stojany, baví se celým tím babylonským zmatením jazyků, které nastává zpravidla chvíli před půlnocí..
Každá návštěva, každé loučení, každý odjezd ale tíží jako balvan, každý návrat z domova je jako skok do hluboké vody. Po pokoji se rozlézá ze všech koutů prázdnota, všechno na člověka padá a kolem dokola se rozlévá ozvěna.

Hluboko v bažině

2009-05-17T20:55:00.000+02:00

Makové řezy s rozměry dlažební kostky a s příslibem šťavnatých hrozinek hluboko zanořených v hořkých zrníčkách se odrážely od žlutých výloh Sachy Finkelsztajna.
U pultu prodavačka probírala polsky na celý krám s postarší paní nákup. Druhá z pohledů, které jsme si vyměnily vyčetla, že živé konverzaci rozumíme a hned se k nám přitočila s otázkou, jestli po polsky i mluvíme.
„Po polsky ne, po česky“ a ona na to, že to se domluvíme dobře. Vyptala se nás co si dáme (a co si nedáme), odkud z Československa jsme (bylo vidět, že je ve Francii opravdu doma), vychválila makové řezy a s prosze bardzo nás poslala ke kase.
Na pána už česko – polština neplatila, zato na něj platila dvacetieurová bankovka. S šibalským úsměvem se zeptal, jestli je to tak přesně. Jelikož jsme si odnášely řezy dva a ne celý plech, k tak velkorysému spropitnému jsme se přemluvit nenechaly a drobné jsme pečlivě z talířku vysbíraly.
Zaklaply za námi dveře a polština utichla.
Obchod žlutě zářil v křivolaké ulici a o kousek dál se ve staccatu překřikovali prodavači falafelu.

Převážně nevážně

2009-05-13T07:30:00.000+02:00

Pleskání potápěčských ploutví se hlasitě rozléhalo prázdnou ulicí. Záhy se k němu přidal náš hlasitý smích, který si skupinka rozjařených pánů vyložila jako pokyn k zastavení se. Potápěč k nám napřáhl ruku, ve které třímal váhu, až doteď schovanou v podpaží. Že by potřeboval naší přesnou váhu, tak jak jsme, ověšené foťáky a s batůžky na zádech. Do stoupání si na váhu se nám moc nechtělo…
„Ale my už jsme se viděli přece včera! Před svatým Eustachem.“
„To určitě ne – my jsme začali dneska odpoledne.“
Uvědomila jsem si, že rozjařená skupinka z předešlého dne, ten s váhou ozdobený ne slušivými ploutvemi, ale umělými kotletami a parukou připomínající mop vymáchaný v kbelíku se špinavou vodou, byla jiná, trošku mladší a taky trošku neodbytnější.
Mop, stavidla výmluvnosti zcela vytažená, se na konci měsíce žení a nutně potřebuje do té doby olíbat 4000 kg žen. Potápěč se o nutně olíbané váze, ani o ženitbě nezmiňoval. Mop se spokojil se s líbnutím na tvář a s naslepo vystřeleným číslem, potápěč s úsměvem a výmluvou na dobrý oběd a odkolébal se, s přáním hezkého večera, do jedné z ulic vhodnějších k odlovu vážení svolných.

Primavera

2009-05-04T10:53:00.001+02:00

Paříž se oblékla do zelené. V ulicích se rozkošatěly kaštany s chundelatými bílými a růžovými svícemi květů. Světlo, dříve zprudka zaplavující ulice, až k oslepení, teď probleskuje mezi svěžími listy.

Na prvního máje se Paříží rozvoněly a rozzvonily konvalinky. Snad na každém rohu se v malém lavoru utápěly omamné kytičky. A snad každý si večer, cestou z parku, jednu pomuchlanou a povadlou nesl domů.

Jak jsem se zapletla

2009-04-27T18:04:00.001+02:00

Spolu s jarem, a na rozdíl od něj bez zaklepání, se k nám pootevřenými dveřmi vplížily ( co vplížily! Drze vtrhly, dveře rozrazily, div je z pantů nevyvrátily) pletence plevele. Svěže zelené listy plály vedle oprávněných nájemců záhonů, nesměle se krčíccích ve stínu zlatých pampelišek, drze se vypínajících planých ostružin a tuhých stébel trávy.
Shýbla jsem se k růži, abych její větvičku vysvobodila od svlačce a najednou jsem se, s prsty vraženými hluboko do země a vlasy vmotanými do trnoví , přetahovala s nějakým sobem na druhé straně planety o jeho denní kilometrovou dávku kořenů. Co chvíli mi prudce uvolněný kořen chrstl hrst hlíny do obličeje nebo mě káravě žahla kopřiva. Ačkoli kbelík brzy přetékal plevelem, záhon stále připomínal spíš jihoamerický prales, než křídovou stránku vytrženou z knihy „Nejkrásnější zahrady světa“.
Mé ruce se teď podobají mapě země s nadprůměrně rozvinutou infrastrukturou. Drobnými linkami jsou značeny okresky, silnějšími hlavní silnice a jako tlusté čáry se mezi nimi vinou dálnice. Mapa je podrobná - najdou se tu jak polní cesty, tak i železnice s pečlivě označenými nádražími.

Není kouře bez ohně?

2009-04-16T17:14:00.000+02:00

Zrovna, když jsem byla na nejlepší cestě usnout uprostřed věty “V rámci druhého a třetího pilíře se Komise o právo iniciativy dělí s členskými státy“, rozkvílel se celou školou s nečekanou intenzitou požární alarm. Všichni nadskočili na sedačkách a začali se rozhlížet kolem sebe.
„Asi někdo zmáčknul ten knoflík“, odtušil přednášející a opřel si mikrofon o katedru.
Siréna kvílela bez nadechnutí dál. Přednášející chvíli bloudil očima po amfiteátru po pobaveně se tvářících obličejích, zahýbal rty před mikrofonem a odešel se podívat, co se děje. Pár lidí využilo situace a z přednášky se vytratili.
Alarm konečně zmlkl a za chvíli se vrátil i přednášející.
„Jsou tam jak hasiči, tak odboráři.
Odborářů je víc, tak budeme pokračovat v přednášce.“

Vavříny

2009-04-07T23:13:00.001+02:00

Versailles jsou ( a že si ten plurál zaslouží!) přesně takové, jaké si je turista představuje. Pompézní, rozlehlé, učesané s každým střapcem v pokoji a každou větvičkou v parku na svém místě. S malými Benátkami, které představuje Grand Canal i s čluny vybízejícími k projížďce, s Velkým Trianonem, klasicistně vzdušným, a Malým Trianonem, u kterého si Marie Antoinette hrála na venkovanku a aby jí ta hra bavila ještě více, postavila si k ní, jako domeček pro panenky, celou vesnici s mlýnem a mlékárnou, vše hezky usazené v anglickém parku.

Cestou od sálu k sálu, šňůrou pečlivě zařízených pokojů, kolem veškeré té velkoleposti (člověku vytane na mysli „ Nemyslíš, že si tím něco kompenzuje“, protože Ludvík XIV. co do vzrůstu nepatřil k velikánům své doby), s řadami židlí a s postelemi, se kterými se každý musí vyfotit, na člověka dýchá odtažitost; trochu to připomíná procházení Ikeou. Zrcadla ve slavném sále návštěvníkům nabízí jen matné obrysy, lak na oknech je místy oprýskaný. Celé je to až příliš velké.
Park, ještě po zimě holý, jen s trsy rozkvetlých narcisů v trávníku, byl zatím jen příslibem veškeré té krásy, do které se s vypuknutím jara rozvine. Zatím se jím, místo vůně rozkvetlých stromů, nesla hudba s příslušnými kudrlinkami.

Bažina

2009-03-30T16:27:00.004+02:00

Place de Vosges se propadalo do stínu, světle oranžovou, zářivou barvu vytlačovala tmavá, matná. I v pozdním odpoledni byl trávník plný lidí a kavárenské stolky po obvodu náměstí všechny obsazené.
Na rozdíl od zbytku města, které je v neděli mrtvé, ospalé, tiše si klimbající na vavřínech, v Marais to žije, vře, bublá.
V pekařstvích se stojí fronta na maďarský štrúdl, ruské pirožky, sachrdort,makové rohlíky, macesy, vánočky, preclíky, bagely, košer sendviče, harisu, chalvu, mazurky, vysoké makové a povidlové záviny; úplně jiné pečivo, než na jaké se stojí fronta v pekařstvích o pár ulic dál. Sladké šneky tu mají sice vyložené na pultu také, ale mají v sobě zapíchnutou cedulku s nápisem „Schnek“ místo obvyklého „Escargot“
Hladovci se poslušně řadí v Rue de Rosiers do fronty na falafel, nechávají se dirigovat prodavači a pálí si prsty o ty horké, čerstvě usmažené zeleninové kuličky, které jim pro povzbuzení chutě hulákající prodavači nabízí. O výlohu dál se v láku topí zavináče vedle dalších kyselých rybiček a nakládaných okurek.
V křivolakých uličkách Marais (které své jméno získalo podle bažiny, která tu původně byla), se člověk propadá do rozličných, často povědomých vůní. Na pultech pekařství se vrší pečivo podobné tomu našemu. Chvilkami si člověk připadá, jakoby se ocitl v Praze na Starém městě…
Jsou věci, které si člověk nosí všude s sebou. Třeba schneka.

Bouře ve sklenici vody.

2009-03-25T19:41:00.001+01:00

Už týdny visí na jedné zdi na Tolbiacu výzvy k účasti na studentském shromáždění, na druhé programy manifestací a alternativních kurzů. Stávkují tady totiž jako chytrá horákyně. Stávkuje se, jak se to komu hodí a jak se kdo vyspí. Některé katedry se do toho pustily s vervou - stávkují aktivně. Přednášející na hodiny sice chodí, někdy se celé semináře přesouvají do plenéru, aby dali všichni najevo, kam to se školstvím povede, náplň kurzů je ale jiná, než jakou by student čekal – místo probírání podmínky minulé se na hodině jazyků probírají životní podmínky dělníků v 19. století.
Někdy profesor nečekaně prohlásí, že podporuje stávku a přednášku zkrátí na polovinu. Kurzy preventivně mění hodinu i místo konání, to vše ne dříve, než den předem.
Mě v úterý nepustili do školy. Cesta k výtahu byla zablokovaná otlučenými lavicemi, na nich seděli stávkychtiví studenti, houpali nohama, rozdávali letáky a vysvětlovali všem, kteří o to stáli, principy, které je nutí v osm ráno stěhovat lavice po chodbách. Nás stejné principy nutily vymýšlet termín pro náhradní hodinu (na sobotu si šáhnout nedám!).
V jednu už mě do budovy sice pustili, ale hodina skončila o třičtvrtě hodiny později, aby se studenti stihli přesunout na manifestaci od dvou….
Francouzský pochodující a zpívající dav, slova doprovázející notoricky známé melodie (mezi nimi třeba i ty, které zpívala Edith Piaf) nahrazená slogany a hesly stávky, je, zvlášť když zabírá celou ulici, působivý.
Bubnovalo se do pochodu, paličky rytmicky vířily i na plastových kanystrech, objevil se saxofon, klarinet; Imperial march zahraný na trubku byl efektní.
Skandování, které megafony nesly od skupiny ke skupině, čas od času přerušené zakvílením sirény, doprovázely píšťalky a klapání řehtaček. Transparenty byly nápadité, pečlivě vyvedené; v potřebách pro kutily tu nepochybně mají speciální oddělení „ Vše co potřebujete ke stávce“.
Průvod prošel vycházkovým krokem latinskou čtvrť a usadil se před Pantheonem, pod nápisem“ Aux grands hommes la patrie recconnaissante“ (Velikánům vděčná vlast).

Le bonheur n´est jamais complet

2009-03-19T08:17:00.002+01:00

Ruce založené, v kapsách, pohroužení do sebe, čekající už hodnou chvíli na Boulevard Saint Michel vyhlíželi autobus.
Slunce už hřálo, v parcích vytáhlo ze země krokusy, ale vítr foukal ještě studený a ve stínu ještě seděla zima.
Odtažité ticho rozbíjel živý rozhovor. Pod stříškou stály dvě postarší paní. Starší, asi sedmdesátiletá, původkyně větší části té živosti, s vlasy pečlivě zastrkanými pod čepici, které jí stejně neposlušně padaly do obličeje, kolem krku šátek s vybledlým vzorem dávno vyšlým z módy a v šedém kabátu, který měl do chatrnosti už jen pár měsíců, zvesela rozprávěla, místo interpunkce se smála a rukama v pletených rukavicích ve vzduchu dokreslovala příběh. Těšila se z krásného dne a milé společnosti.
Druhá, asi o desetiletí mladší, s pečlivě poskládanými krátkými vlnami v účesu, ale v botách stejně laciných, jako kabát společnice, přikyvovala a sem tam se do hovoru vložila souhlasnou frází. Dvě kamarádky si vyrazily na kávu, zdálo se.
Konečně autobus, s notným zpožděním, přijel. Přední dveře se otevřely a lidé se nahrnuli dovnitř, paní v šedém mezi prvními. Místo vedle ní zůstalo neobsazené. Její, až do teď společnice, si vybrala místo vepředu.
V autobuse visela básnička – je jaro a poezie se stává součástí veřejné dopravy –„le bonheur n´est jamais complet“, štěstí není nikdy dokonalé, stálo tam.

Vanity Fair

2009-03-13T10:19:00.002+01:00

Jako flotila opilých korábů vplouvající do přístavu, kolébaly se, klátily a klopýtaly na podpatcích, které módní návrháři vyhnali do závratných výšek, návštěvnice fashion weeku po Tuilerie. Défilé Chloé bylo jen pro pozvané a už samotná fronta u vstupu vypadala jako extravagantní módní přehlídka. Všichni se předháněli v nápaditosti svých oblečků, mnozí vypadali, že se oblékali poslepu, mnozí jako oživlé figuríny z výloh na Avenue Montaigne, jedné z nejdražších ulic Paříže. I když převládala černá s šedou, občas v davu zazářil gejzír křiklavých, nezkombinovatelných (i když zkombinovaných) barev. Někteří přišli naboso, někteří v kožichu a někteří tak i tak.

Fotografové se věnovali odpolední rozcvičce, nejčastěji dřepům, cvakali spouštěmi a vykřikovali, jak to všem sluší; nad davem čněly chlupaté mikrofony.
Za bariérou, ve výsostném království pozvaných se všichni líbali na tváře, jak se ve Francii sluší a častovali se anglickými frázemi, jak se na týdnu módy sluší a po očku sledovali hledáčky fotoaparátů, v naději, že se při zítřejším listování módními plátky najdou.

Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet…

2009-03-04T23:32:00.000+01:00

Koupila jsem si jen pět jízd. Kopec už zezdola vypadal jak krajinka nakreslená bílou pastelkou na bílém pozadí. Světlo z lamp podél sjezdovky se rozpíjelo v mlze, z lyžařů se staly jen tmavé postavy, které se vynořovaly z hustého mléka. Kotvy se přízračně ztrácely v dálce; bylo vidět sotva na pár metrů. Když jsem si nasadila brýle, svět se trochu prosvětlil a zbarvil do oranžova.
Ve sněhu se ještě matně leskly vroubky od rolby.
Jela jsem spíš po paměti, místy se mi pod lyžemi sjezdovka propadla, to když se kopec začal prudčeji svažovat; brázdy po ostatních lyžařích ještě nebyly hluboké.
Vzduch mi příjemně proudil kolem obličeje, s každým obloukem jsem po sobě zanechávala spršky mokrých krystalků. Z okolí zůstaly jen tmavé, neostré obrysy, zalité hustou, mokrou mlhou
U vleku jsem se zastavila, sundala si lyže a došla jsem si pro permanentku na noční lyžování.

Konec starých časů

2009-02-28T21:51:00.001+01:00

„80 tisíc, 90 tisíc, 120 tisíc. 120 tisíc? 130 tisíc, 140 tisíc…. 220 tisíc. 220? 220 tisíc? Mám to přiklepnout? Přiklepnuto pánovi přede mnou.“
Obchod potvrdil lehký úder dřevěnou paličkou o stůl.
Nad hlavou mi rudě žhnul jeden z hořáků, které visely z kopule Grand Palais, obrovského skleníku, a zahřívaly v předních řadách dražitele, v zadních zvědavé publikum.
To sledovalo zároveň katalog, dražebníka a dvě obrazovky za ním oddělené nápisem Christie´s; na jedné dražený objekt, kresby a malby, na druhé v šesti měnách naskakující částky, měnící se chvíli po tom, co dražebník, často reagující jen na lehké kývnutí hlavou, rozvibroval částkou sál. Po stranách sálu, u paty velkého schodiště seděli dámy a pánové došeda, telefonní sluchátko u ucha, očima sledovali tabule s ciframi.
U milionu sál zadržel dech, vydechl, když se částka vyhoupla na milion sto tisíc a u dvou milionů se roztleskal.
Některé obrazy byly prodány za pět minut, o některé se svedla napínavá bitva. První obraz od Géricaulta začal zprudka – na třech milionech, přiklepnut byl za potlesku obecenstva za devět, snad nejvyšší částku toho dne, ke které se dražitelé přibližovali opatrnými přískoky – po padesáti tisících. Další dvě plátna od téhož autora byla již skromnější, vyvolávací cena (tentokrát spíš stovky tisíc eur než miliony) a ani konečná nesměřovaly do tak závratných výšin, zdá se, že obrazy nespadaly do zajímavého období malířovy tvorby.
Dvojice Yves Saint Laurent – Pierre Bergé měla opravdu vytříbený vkus – ten den se ještě objevil na pravé obrazovce Ingres, Gainsborough, Burne Jones nebo Frans Hals, na levé ovšem rekordy padaly den předtím.

3x3

2009-02-25T20:33:00.001+01:00

Když jsme se ve škole učili, které předložky se vážou k městu a které k zemi, čekalo nás nekonečné sestavování vět typu „Víš, kde je Paříž? Samozřejmě! Ve Francii“
V rámci soustředění se na správnou kombinaci předložky a jména se občas stalo, že to druhé přišlo zkrátka. Výsledkem tak byla i taková zeměpisná perla jako „ Tu sais, oú est Bruxelles? Bien sur! Á Paris!“ („Víš, kde je Brusel? Samozřejmě! V Paříži!“)
V sobotu se ukázalo, že spíš než o geografický lapsus šlo o takřka Nostradamovskou předpověď. Cesta z Paříže do Bruselu trvá hodinu a dvacet minut, za tu dobu člověk snad ani nepřejede metrem z jednoho konce Paříže na druhý.
Thalys tiše přede, příjemně se kolébá a obvyklé ta-dam, ta-dam zní jako z dálky. Za okny, pohodlně zabořen do sedadla, sleduje pasažér, jak se předbíhají stromořadí s lány polí.
V Belgii bylo o poznání chladněji než v Paříži, nápisy se, alespoň v Bruselu, zdvojily a plánek metra ve vagonu připomínal zamotané klubko různobarevných nití.
Centrum města nezklamalo; jako každé centrum zmíněné v průvodci i to bruselské křivolakostí svých uliček vytváří dojem, že je daleko větší – a nikdo nechce slyšet, že se na dvě hodiny ztratil ve čtyřech postranních uličkách u hlavního náměstí cestou od Manneken Piss – čůrajícího chlapečka – k tomu úžasně vonícímu stánku s vaflemi, jejichž vůně se line celým městem.
Malebnými průčelími, obchody s krajkami a pralinkami, ani těmi s ošklivými pohledy a přívěsky na klíče ve tvaru půllitru město nešetří. Několik uliček je obsazeno restauracemi lákajícími na místní specialitu – mušle. Přede dveřmi stojí nejen číšník s jídelním lístkem v ruce, ale také často stojan s ledovou tříští a s do ní zasazenými mořskými plody.
Hlavní náměstí připomíná umírněného Gaudího a rodinné stříbro – je trochu omšelé, ale pořád dobře působí. Přímo naproti radnici se koná výstava věnovaná dekadenci v Českých zemích – většina obrazů vypadá jako docela přesné zobrazení francouzských představ o českém předsednictví (ponuré výjevy, vampýři připomínající chameleony, vysoká frekvence kostlivců).
Za symbolem českého předsednictví, Entropou, se musí metrem. Poklidně si visí s černě zakrytým Bulharskem v budově Justus Lipsius; pravidelně se tu zastavují skupinky lidí.

V rámci intenzifikace výletu a splnění závazku „tři dny ve třech městech“ jsme neděli věnovali Antverpám s mrholením zalézajícím pod kůži.
Antverpy – to je pocit, že člověk vstoupil do Vermeerova obrazu, když se toulá pozapomenutými průchody a poslouchá místní legendy, obdivuje kůží potažené zdi v Rubensově domě, zaklání se před úctyhodnou katedrálou a zaclání před výlohami s pralinkami. Jsou to ale také spoře oblečené slečny postávající a posedávající v červeným neonem obkroužených výlohách, nebo přístavní putyky.

Do Aalstu jsme se vydali za karnevalem, kterým je tohle průměrné maloměsto s postkomunistickou vizáží proslavené. Ulice byly poseté konfetami, prázdnými, pomuchlanými plechovkami a kelímky a lichými botami (svět zajásal a klasik s ním). Tím se brodil průvod nadrozměrných, zvesela vyhrávajících masek a hloučky rozverných a politicky nekorektních účastníků pečlivě sbírajících síly u stánků s občerstvením na večerní vrchol karnevalu.
Cestou na nádraží jsme minuli prasečí hlavu pohozenou ve stráni.

Když jsem psala pohledy, ozdobila jsem ten z Bruselu textem „Mnoho pozdravů z Antverp.“.

Před bouří

2009-02-17T06:51:00.001+01:00

Cesta do školy se teď mění v napínavé dobrodružství. Každý den čekám, že nás bude, pokud nás do školy vůbec pustí, v amfiteátru jen hrstka, a to hrstka s rozličnými světovými přízvuky, která se bude pídit po přednášejícím. Naproti fakultě už visí nápis „Univerzita ve stávce“, ve škole je ale ticho po pěšině.
Zrušená byla kvůli stávce zatím jen jedna hodina,a to ještě s předstihem; přednášející poslala email ve kterém nás vyzvala, abychom se připojili ke stávce s ní a přišli v obvyklou hodinu do školy, abychom spolu mohli prodiskutovat situaci. V doušce dodala, že se nejen nebude dělat prezence, ale dokonce se nebude ani známkovat.
V úterý, uprostřed výkladu o obchodním domu Printemps, přišel na hodinu francouzštiny agilní aktivista se štosem letáků pod paží a začal ze sebe chrlit tirádu o tom, jak bychom se měli zúčastnit jakéhosi studentského shromáždění (když jsem to pak někomu vyprávěla, bryskně jsem „studentské shromáždění“ zaměnila za „národní shromáždění“). Zcela zjevně ho nikdo neupozornil na to, že právě vtrhnul do třídy plné zahraničních studentů. Výsledek agitky byl, že se polovina lidí smála tomu, jak ze sebe mládenec věty vystřeluje neuvěřitelnou rychlostí, ta druhá představě, že by se měla uprostřed dne sbalit a jít si jen tak zastávkovat.
Rozhodně to není zatím tak dobrodružné, jako vyskakovací okno na stránkách univerzity, které čtenáři hrdě oznamuje, že známky se nesdělují (i když už je máme, děkujeme pěkně za optání), protože se stávkuje.

Na draka

2009-02-10T17:50:00.000+01:00

Paříží lomcuje vichr. Vítr skučí v oknech, víří vlasy ve vzduchu a mísí je s kapkami deště. Nebe je šedivé a Eiffelovka se neustále ztrácí v mlze. Provazy deště se střídají s poprcháváním; všechno to vlhko nepříjemně zalézá za nehty.
Uspává mě bubnování kapek a budí mě nápory větru na okna.
Chybí jen papír, špejle, motouz a zvířátka z kaštanů.

Teese-ing

2009-02-07T16:57:00.002+01:00

Lampičky tlumeně osvětlovaly stolky, světlo tak tak dosáhlo na sametově červené polstrování. U každého boxu se chladila láhev šampaňského. Součástí každého, i toho studentského, vstupného byla sklenice bublinek. Na oponě svítilo stříbrně jméno Dita.
To, že je Dita von Teese, novodobá pin-up girl, v pařížském kabaretu Crazy Horse jsem se dozvěděla náhodou, když jsem zapnula televizi a hlavní zprávy vypadaly jako scéna filmu ze zlaté éry Hollywoodu, jen v barvě.
Dita svá tři svůdná, rafinovaná a do každého detailu promyšlená čísla (to slavné, ve kterém se koupe v e sklenici ne Martini mezi nimi bohužel nebylo) předvedla jako součást kabaretu.. Na pódiu se střídala s perfektně secvičenými, neuvěřitelně pružnými tanečnicemi, oblečenými hlavně do osvětlení. Každé číslo uvozovala sekvence v té nejlepší bondovské titulkovské tradici Největší potlesk ale překvapivě nesklidily Ditiny korzety, ani řada cínových vojáčku, kteří byli odění po francouzsku – tedy spoře, zato s huňatou čepicí na hlavě. Bouřivý aplaus následoval dva stepaře, kteří volně, zdánlivě zcela lehce přecházeli se staccatovou kadencí od Labutího jezera k Freddiemu Mercurymu.
Dita von Teese bude v Crazy Horse vystupovat do 15. února, ale kabaret stojí sám o sobě za návštěvu, koneckonců je to malý kousek té údajně neustále se bavící Paříže.

Grève!

2009-01-29T17:54:00.002+01:00

Průvod se vydal ve dvě hodiny od Bastilly přes Place de la République k Opeře. Dopoledne to vypadalo, že z toho snad nic nebude, rozhodně ne „černý čtvrtek“, jak se předpovídalo. Meter jezdilo víc, autobusů také a zácpy byly paradoxně menší než obvykle. Z mlhy se ale během dopoledne vyklubalo slunce a takové počasí je na stávkování nejlepší – je hezky, ale chladné počasí nutí člověka do kroku a tak nehrozí, že by se lidé cestou zbytečně zdržovali. A stávkují snad všichni. Pošta, Telekom, letiště, vlaky, socialisté, komunisté, zelení. Připojili se i policisté.
Prapory vlály, hudba vyhrávala, všude ležely balíky letáků, ve stáncích s občerstvením se cosi škvířilo. Na Place de la République začal houstnout dav čekající na hlavní proud manifestace, na skandování a tabule s hesly.Většina fotila nebo natáčela. Z plošiny rozhazoval plnými hrstmi Sarkozy – gumák bankovky za pomoci bodrého věčného kapitalisty. Průvod se pomalu blížil a bylo jasné, že to na République za chvíli zhoustne a bude těžké se někam prodrat.
Byla docela zima a na zápalné lahve to rozhodně nevypadalo. Sedla jsem na metro a jela domů.

Zimní pohádka

2009-01-10T14:40:00.002+01:00

Za okny je přímo ladovsky. Vločky se zlehka poskládaly do huňatých závějí a teď se ve sněhové krustě rýsují obrysy kočičích tlapek.
Jehlice borovic se potáhly jiskřivým povlakem, stejně jako huňaté smrčky a holé větve ostatních stromů; z trávníku vykukuje jen osamělé chmýří – vršek nejvytrvalejších stébel. Kouř z komínů se oproti bílým střechám téměř ztrácí.
Odpoledně o chodník, cestou do parku, vržou boby a sáně, ve sněhovém tichu se vše více rozléhá.
A v přístavu se už nejspíš kloužou bruslaři.

Komedie omylů

2008-12-25T21:44:00.000+01:00

Už z druhé tašky na mě vykoukly hrubozrnné, jakoby rozpité obrázky; Po Pivrncovi hokejovém jsem pod stromečkem našla ještě Pivrnce lyžařského. Vypadalo to, že ježíšek nadělil spíš sobě a zakamufloval to mým jménem, ale ukázalo se, že to celé začalo trošku jinak. Ježíšek byl totiž vyslán do knihkupectví s pokynem :“ Kup posledního Urbana“. Což se pokusil udělat.
A já jsem si opravdu napsala o posledního Urbana, jenže jsem přání tentokrát nesvěřila papíru a nestrčila za okno, ale předala jsem ho ústně. A při tiché poště křestní jméno nejdřív vypadlo, dokonce myslím, že jsem se s ním ani neobtěžovala, a pak byl Miloš zaměněn za Petra.
Takže z toho nebyl gotický horor, ale komedie omylů.

Jak jsem se byla opět vyfotit

2008-12-20T21:57:00.001+01:00

Kašel má čas od času každý, ale ve mně to chrčelo jak ve starých pendlovkách, kde se navzájem polámali panáček s panenkou.
Pokašlávání se vyvinulo přes fázi slibující alternaci Violety v Traviatě až v kreaci připomínající přímý přenos z plicního sanatoria.
K tomu jsem se ještě lámala v pase jak při děkovačce a držela se při kašli za bok, protože jsem si v noci přeležela žebra a obracení plící naruby bolelo v této poloze výrazně méně. Když jsem zlikvidovala většinu své lékárničky , pusu jsem měla od všech těch sirupů proti kašli celou slepenou, ale dýchalo se mi pořád jako kdybych byla utažená do šněrovačky, bylo jasné, že by bylo záhodno po příjezdu domů zjistit, co si to vlastně léčím.
A tak místo abych si šla proklepnout svařené víno u stánků, proklepl si doktor moje plíce. Těšila jsem se na procházku po Praze, ale zatím jsem se procházela jen mezi nemocničními odděleními. Pan doktor si mě poslechl, zeptal se mě na několik záludných otázek a poslal mě na rentgen, kde mi pořídili pěkný snímek en face a ještě hezčí z profilu. Černé plíce oproti bílému svítícímu pozadí opravdu zářily a já jsem začala po pětiminutovém tichu přemítat o tvaru a umístění svých obratlů. Po sérii zkoumavých pohledů na folie následovala další série záludných dotazů ( kouříte?, nebolí vás nohy?, nevykašlávala jste krev?, jakou jste měla cestu?) a celé to završila série latinských výrazů.
Ukázalo se, že jsem si ta žebra přece jen nepřeležela.
Ukázalo se, že jsem si z Paříže, města romantických mansard a neustále popotahujících, posmrkávajícíh a pokašlávajících přenašečů bacilů, přivezla zánět pohrudnice.

Lesk a bída Montmartru

2008-12-13T17:12:00.001+01:00

Přes den vypadá Montmartre jako další ušmudlaná čtvrť s ulicemi polepenými vrstvou šedých žvýkaček, od svých sester se liší jen vlastní stránkou v bedekru.
V noci se do dálky až radioaktivně rozsvítí všechny růžové a červené neony. Rozsvítí, rozblikají, rozzáří. Kolem Sacré Cœur to ještě vypadá malebně, uličky jsou úzké a pitoreskní, kostel osvětlený jak má podle pohlednic být a pohled na město splňuje také všechny turistovy požadavky. Má to punc té vlastní stránky a fotky v průvodci.
O pár kočičích hlav a stánků s těmi nejtuctovějšími suvenýry níž se ulice rozšíří, ale na člověka bez patřičně širokých ramen, nebo doprovodu, padne úzkost.
Jeden neon pulsuje vedle druhého, navzájem se přebíjí; osvětlují řádku pornokin, sexshopů a zábavních podniků s veselými a hravými děvčaty podobného ražení. Člověk jen čeká, kdy na něj z nějakých dveří vypadne lehká dámička, její klient nebo oba dva.Těch, co jim shání výdělek je všude kolem dost.Celý ten cirkus na kolečkách trochu připomíná české hranice.
Toalety jsou tady veřejné (proč taky dělat z napichování žíly tajemství.), pravděpodobně stejně jako mnoho dalších věcí.
A to vše na Boulevardu Clichy, cestou k Moulin Rouge, stále točícímu svými mlýnskými lopatkami, lákajícímu na pěkně tvarovaná, zvysoka ukazovaná lýtka. Tady to zase klape vysokými podpatky, voní těžkými parfémy a šustí penězi.Člověk popojde jen o pár kroků a povyskočí o pár tříd.

Pichlavá atmosféra

2008-12-09T16:04:00.001+01:00

Málem jsem si na Ile de la Cité koupila stromek, pěknou jedličku. Pod vlivem všudypřítomných třpytivých, bombastických i uměřených, umělých i pravých, celofánových, papírových, světélkujících, zářících a lesknoucích se vánočních stromků jsem zabrousila na květinový trh. Kochala jsem se pohledem na huňaté stromy s voňavými jehlicemi a postupně slevovala z velikosti. Nápad, že bych se o tu zhmotněnou, a trochu pichlavou, vánoční atmosféru podělila s několika sousedy pode mnou jsem zavrhla hned a celý stromek záhy poté, když jsem si uvědomila, že by bylo dobré, kdybych se do pokoje kromě stromku vešla i já. Slavobrány z chvojí mě nechaly zcela chladnou, ale při pohledu na celé krásné větve, jen je strčit do vázy a ozdobit se srdíčko zatetelilo. Tetelit se přestalo, když si uvědomilo, že větve není kam strčit – tak velkou láhev od okurek prostě nemám. Jakmile mi pohled padl adventní věnec, zdál se být problém „trochu Vánoc do každé mansardy“ vyřešen. Nebýt těch oranžovohnědozlatých mašlí s růžovými poupátky.
Neozdobený neměli.
Věnců bylo všude dost, ale všechny se ztrácely pod záplavou pestrobarevných fáborů, a jehličí pod množstvím ozdob skoro nebylo vidět. Jednoduchý nezdobený kruh a čtyři červené svíčky jsem koupila na jiném trhu v neděli ráno a pak jsem pilně oběhávala všechny otevřené obchody a vymýšlela, jak připevnit svíčky k věnci a nemuset se spoléhat na sílu vůle. Nakonec se mi podařilo po urputné snaze nejen připevnit svíčky, ale i ozdoby, kterým jsem neodolala v jednom zastrčeném krámku za Vítězným obloukem a večer už věnec trůnil se zapálenou svíčkou na stolku.
Říkám si, že by to chtělo vedle několika jedlovými větvemi, když se venku tak pěkně rozsněžilo.

Ementál

2008-12-02T16:15:00.000+01:00

Paříž je nejspíš postavená na obrovském bochníku ementálu. Podzemí je prošpikované desítkami linek metra se stanicí na každých pětistech metrech. Schody, tu označené velkým žlutým „M“, tu se secesním štítem nebo veselou konstrukcí z barevných koulí, jinde zase úplně nenápadně s nápisem jen vyrytým do vchodu nebo známou červenobílou značkou, nás svedou do nekonečné spleti chodeb, podchodů, průchodů i malých náměstí, s kilometry eskalátorů prostě do další Paříže, města pulsujícího pod povrchem, kde je vždy o pár stupňů tepleji, než venku. Metrem jezdí každý, uklízečky z předměstí i majitelé psíků s obojkem od Diora. V metru se spí (přes den se na lavičkách zachumlají bezdomovci, boty pod sebou, do ušmudlaných spacáků, kolem sebe rozházený svůj skrovný majetek; v noci mrznou v parcích.), nakupuje, čte, jí, ztrácí (ale to jen na největším přestupním uzlu – Chateletu, postrachu všech cestujících), diskutuje, ve špičce hodně strká, prodírá davem a omlouvá. A hraje a zpívá. Nejčastěji nějaký samotář, za mohutné podpory jakéhosi přístroje připevněného na kolečkách, vyhrává ruské častušky, španělsko – italské cajdáky, francouzské šansony, jazz nebo i klasiku. Jsou tu saxofonisté, klarinetisté, kytaristé, bubeníci, harmonikáři.
Na Chateletu se střídají dvě kapely: jedna „mexická lidová“ (ponča, okaríny, dlouhé vlasy a panova flétna), druhá „klasický oktet“ (obleky, otevřené pouzdro od violoncella, Mozartovo trylkování a pohřební výraz). Na přestupech se často přelévají z chodby do chodby různé melodie a slévají se v jednu. Někdy nastoupí muzikanti přímo do vagónu, k protějším dveřím vmáčknou „hrací skříňku“, zmáčknou knoflík a spustí. Vydrží jim to tak dvě zastávky, pak projdou vozem s kelímkem od kávy a jdou zas o vagón dál.
Každá stanice je jiná. Louvre je s egyptským sarkofágem a keramikou ve vitrínách vlastně prodloužením muzea, stěny stanice pod Národním shromážděním jsou poskládané z písmen tvořících, mimo jiné, volnost, rovnost, bratrství a zastávka na Montmartru je zase vyzdobená malbami upomínajícími na veselou minulost téhle vesnice; když se člověk nekonečným spirálovým schodištěm šplhá k povrchu, točí se mu z ní hlava.
Hlava se točí i z pouhého pohledu na plán metra, připomínající bludiště. Někdy naleštěné, upravené, jindy trochu ulepené, ušmudlané a špinavé; vždy dobře značené, ale přece jen bludiště.

Přívoz

2008-11-27T16:59:00.000+01:00

Vyšehradským tunelem se místo hrčení tramvají rozezněl rachot sbíječek.
Komu se u Podolské vodárny zachtělo Výtoně, musel se nechat vést šipkami dolů k řece a v přístavu počkat na parník – v mém případě na Odru. Slunce se opíralo o hladinu; zářila, jako když na ní položí plát alobalu.
U přístaviště čekali pravidelní cestující, prarodiče s vnoučaty na výletě, i japonský pár, který celou cestu profotil. Odra udělala půlobrat a rozvážně vyrazila kolem nábřeží.
Jako malá jsem jela do ZOO parníkem, ale už si nepamatuji, jak Praha takhle z řeky vypadá, jak je odtažitá, potutelně se usmívá. Stačí se posadit, nechat se kolébat, užívat si nezvyklého výhledu, nebo jen pozorovat kachny a labutě mezi vlnkami.
Cesta trvala chvilinku. Odra, po dalším půlobratu, přirazila ke břehu pod Výtoní a vysadila nás mezi zvonění tramvají a klapot rychlých kroků.

Nečasí

2008-11-23T19:43:00.004+01:00

Už vypustili vodu z fontán v Tuilerie i z těch na nádvoří Louvru před pyramidou; racci z nich vyzobávají svojí přesnídávku. Vítr prohání kupičky suchého listí po nábřeží a spolu s drobnými kapkami deště se nekompromisně dere pod kabát.
Zatímco já uvažuji o druhém svetru, Francouzky se mnohdy neobtěžují ani s punčochami.
Ve svetrech, ty nejzimomřivější v sáčkách, sedí u stolků před kavárnami, místě příhodně vyhřívaném hořáky připevněnými na markýzách, a zároveň jediném místě, kde se smí kouřit, a nechávají se ofukovat řezavým větrem z ulice. Počasí je tu nevypočitatelné (ráno je město zalité zlatou září, kolem poledne se obloha začne mračit, zahalí se do mlhy a deště, a k večeru zase začne nesměle vykukovat slunce). Déšť, alespoň pár kapek tu k obědu, tu k svačině, je na denním pořádku a tak jsou všichni vyzbrojeni deštníky, které poryvy větru pravidelně otáčí a odhalují jejich kostru.
Město si nasadilo modravou korunu - v úterý se s velkou slávou rozsvítila Champs Elysées (kouzelný knoflík zmáčkla La Môme Marillon Cotillard za asistence starosty Bertranda Delanoë, závějí barevných konfet a davu nadávajících novinářů- ne a ne ulovit pěkný snímek). Stromy jsou ověšeny modrými řetězy, ladí tak s Eiffelovkou, čas od času po nich sjede světelná kapka, ale u srdce příliš nezahřejí. Jsou hezké, třpytivé, evropské, ale studené.Studené stejně jako můj nos a vůbec celá Paříž , která je zoufale nevytopená - Francouzi jsou nečekaně otužilí.
Dnes se dokonce objevil sníh, věc v Paříži prý vzácná. Dopoledne začalo vzduchem nesměle poletovat pár osamělých vloček, pak na chvíli nadílka zhoustla, ale záhy se proměnila v prudké provazy deště, které až do večera bičovaly okna. Tiše doufám, že alespoň pokles teploty pod nulu, novinka tohoto týdne, donutí Francouzky obléci kabát a mně tak přestane běhat mráz po zádech (doprovázený pralinkovou husí kůží) pokaždé, když vyjdu na ulici.

Kraslice

2008-11-22T17:29:00.000+01:00

Došel mi make up. Jsem už velká holka, takže koupení nového by neměl být nejmenší problém. Rozhodně by se to nemělo podobat bojovce, zpestřené nečekanými nástrahami.
Ve chvíli, kdy jsem vstoupila mezi všechny ty lahvičky, barevné testery, třpytivé oční stíny a zaručeně prodlužující a zhušťující řasenky (vlasy by se jimi daly česat!) zalité ostrým bílým světlem,které můj obličej, odrážející se v opičích zrcátkách,měnilo ve včerejší zmačkané noviny, uvědomila jsem si, že moje polička v koupelně je trestuhodně prázdná.
Ani jsem nestačila pozotvírat všechny rtěnky a ozdobit si ruku, nejlépe i s částí rukávu, nepravidelnými červenorůžovými pruhy a už u mě stála, kde se vzala, tu se vzala, slečna, ze které nadšení pro obchod přímo sálalo. Jestli prý mi může pomoci. Přiznala jsem, po rtěnce v každé ruce, že se mi zachtělo make upu. Až do téhle chvíle jsem žila v iluzi, že jsem do obchodu přišla s jasnou představou o tom, s čím chci odejít. Když na mě ale slečna vychrlila dobře tucet otázek týkajících se mých představ a požadavků ( v tu chvíli se smrskly na jeden – aby ta lahvička, co mi stojí na umyvadle byla zase plná ), začala jsem pochybovat o tom, zda z obchodu vůbec odejdu... Záhy jsem se ocitla na židličce a slečna mi zuřivě drhla pleť vatovým polštářkem, pečlivě nanášela krém a završila to vrstvou něčeho, co mělo v názvu slovo porcelán. Pak, třímajíc v ruce střídavě stíny, lesk a tužku na obočí, žonglujíc tampony, vyrazila do útoku. Okamžik, kdy jsem nabírala dech promptně vyplnila přednáškou o nutnosti laku na nehty v dnešní hektické době. Vzpamatovala jsem se teprve, když mi oznámila,že mi balení pudru vydrží celý rok – v mém případě by se rok protáhl nejméně na pět let a je pravděpodobné, že i další pětiletku bych načínala se stejným balením.…
Z obchodu jsem tak odcházela obtížená několika taškami, vybavená nejen téměř profesionální sadou líčidel (připravena zasponzorovat maskérnu nejbližšího divadla), spoustou dárků ( mezi krémem, necesérem, třemi mýdly a několika miniaturními parfémy se zvlášť pěkně vyjímalo i balení pudru), ale i zbrusu novým obličejem. Jen jsem litovala, že jsem propásla Halloween – jako velikonoční vajíčko bych byla nepřekonatelná..

Dobře propečené...

2008-11-19T22:42:00.002+01:00

Menu je tu již 20 let stejné a přesto je každý večer před vchodem šnůra lidí čekajících na volný stůl. Vevnitř ševelí živý hovor, servírky se čile otáčejí a ve vzduchu visí dobrá nálada a radost z dobrého jídla. Vše běží jako na drátkách a na stůl se tak nečeká dlouho. Jídlo je jednoduché a možná právě proto se sem lidé rádi vracejí. Nejdříve na stole přistane salát s ořechy a výbornou vinegretou a po něm pak roštěná (propečená, jak si host přál a jak servírka poznamenala na prostírání) s nenapodobitelnou omáčkou, snad hořčicovu, a s hranolky. Výběr moučníku nechal už kuchař na hostovi, pro lepší orientaci jsou ty obzvláště povedené červeně podtrženy.
Domů se ale doporučuje jít procházkou – člověk odchází víc než najeděn.

Pétanque

2008-11-15T22:18:00.001+01:00

Vršek Eiffelovky se ztrácel v mlze, chvílemi mžilo a na Martových polích hráli pánové pétanque. S rukama založenýma za zády zkoumavě sledovali hru, hlasitě komentovali zručnost spoluhráčů a při tom hadříkem pečlivě leštili koule, špinavé od zvlhlé země, a připravovali se na další hod.
Každý hráč měl osobitou techniku. Ten se zhoupl několikrát ze špiček na paty a zprudka vyhodil kouli do výšky. Koule opsala oblouk a ztěžka dopadla kousek od prasátka. Jiný zase hodnou chvíli na bobku přeměřoval postavení prasátka a ostatních koulí v udusaném písku a pak zlehka poslal tu svojí k prasátku. Ťukla do té zatím nejbližší a elegantně ji vyšoupla. Další zase rafinovaně házel o strom a přibližoval se k prasátku odrazem od jeho kmene. Došlo i na přeměřování vzdálenosti – pánové vytáhli pravítko, naklonili se, důležitě zkoumali, kousek po kousku hřiště a začali rokovat o centimetrech, někdy i milimetrech; doširoka přitom rozkládali rukama.
Už se stmívalo, Eiffelovka se rozpálila do modra a pánové stále rozhazovali rukama a chvílemi poodcházeli, jen aby se po pár metrech otočili a vrátili se vysvětlovat ostatním, jak se správně hraje pétanque.

Moje čokoládová hvězda

2008-11-02T23:49:00.002+01:00

Celí nadšení z toho, že existuje něco takového, jako je veletrh čokolády, jsme si ani neuvědomili, že brány se otevírají až v deset a tak jsme již deset minut před desátou tvořili dav a statečně odolávali vlnám paniky, přicházejícím od eskalátorů.
Uvnitř voněl vzduch tu vanilkou, tu oříšky, od dalšího stánku se nesla vůně čerstvě upečeného perníku.Vedle hor mléčné čokolády, tmavé čokolády, čokolády s mandlemi se tyčily celé pláty bílé, mandlové, dokonce i růžové nebo zelené čokolády, jako ledové kry trčely z mis, zastiňující pagody vytvořené čokoládami s různými náplněmi. K vedlejšímu stánku zase lákaly táfličky čokolád vyrovnané spořádaně vedle sebe, každá s jinou příchutí a s jiným ovocem nebo bylinkou zasazeným v sobě.

Zdá se, že všichni cukráři toužili po tom, abychom ochutnali jejich výtvory (hned jak jsme přišli, jsme dostali po hrsti čokoládových pilin, které zbyly po vyřezávání žáby), hostesky se zrovna předháněly v nabízení pralinek, pomerančové kůry v čokoládě, nebo jen kousků čokolády ochucené chilli nebo borůvkami, všichni ochotně vysvětlovali, jak se ta lahoda vyrábí a co je na ní tak zvláštního, mnohde to i předváděli. Cukráři roztírali čokoládu po mramorovém válu, pečlivě ji promíchávali, dokonce na ní i foukali mně neznámým přístrojem, lili tu hmotu do formiček a pak vyklápěli čokoládové bonbony a hned je přes pult podávali k ochutnání. V malých fontánách tekla čokoláda proudem, přepadávala z jednoho patra do dalšího.
Z čokolády tu byly šaty, boty, lahve šampaňského i Eiffelovka. Čokoláda byla ze Šýcarska, Itálie, Brazílie, Equadoru , dokonce z Japonska a samozřejmě z Francie. Francouzské mlsné jazýčky tu reprezentovaly i pyramidy marmelád, přední řada s odklopenými víčky připravená k ochutnávkám, lžičky k lovení ve sklenicích ležely vedle.
Nechávali jsme si čokoládu rozpouštět v puse, šátrali jsme ve sklenicích a nechali si sypat bonbony do dlaní.
Chuť čokolády cítím na jazyku snad ještě dnes.

Cukrová vata

2008-10-31T20:19:00.002+01:00

Za dvojím přestoupením a patnácterými zastávkami se rozkládá království desítek disneyových postaviček, věčně usměvavých lidí a růžového zámku s pěknou řádkou věžiček, království, které jakoby právě vypadlo ze známého loga, objevujícího se neděli co neděli za Rychlou rotou a Kačerovem.
Konec října je v Disneylandu ve znamení Halloweenu a tak se mezi všudypřítomnými dýněmi proplétali nejen mickeymousové a minnie (soudě podle černých kulatých uší, které jim seděly ve vlasech), ale i různě a hrůzně nalíčené dětské obličeje, čarodějnice, kovbojové i princezny.
Kolem parku, který není ani velký, ani malý, jezdí vláček . Objíždí všechny země (Adventureland, Frontierland, Fantasyland, Discoveryland) a vesele přitom vyhrává.
V plné sezóně musí být nejdobrodružnější fronty, my jsme se bez nich sice také neobešli, ale díky roční době jsme zvládli horskou dráhu, projížďku na lodičkách pirátskou jeskyní, jablko v karamelu i několik dalších atrakcí.

Balónky povlávají ve vzduchu, v ulicích se prochází Goofy, Balú, kapitán Hook nebo Strýček Skrblík a celé je to cukrové a rozjásané, ale má to své kouzlo, i když už jeden nevěří na skřítky. Když se hned po příchodu otevře pohled na zámek Šípkové Růženky, s trochou štěstí zalitý sluncem, člověk se neubrání nadšení.

Proč bychom se netěšili...

2008-10-30T18:36:00.000+01:00

Fronta se obtáčela kolem sloupu, lidé posedávali ve výklencích, nebo se opírali o sloupy.
Představení mělo začít v půl osmé, pokladny se pro ty, kteří přišli doufat v lístek na poslední chvíli, otevřely ve čtvrt.
Minuty neúprosně ubíhaly a fronta se nepohnula ani o píď – u pokladny se vytrvale dohadovaly dvě španělské turistky.
Velká ručička byla dávno za čtvrt a my byli stále na špatné straně sloupu.
Sedm minut před půl začali zvonit a hned vzápětí se zablokovaly všechny tři pokladny.
„Prosíme o chvíli strpení“
Začali jsme uvažovat, jestli to strpení bude mít i orchestr se začátkem.
Čtyři minuty před půl zvonění ustalo.
Minutu poté nás uvaděč vyzval, ať si připravíme 25 eur v hotovosti a kasy se konečně spustily. Fronta se dala zázračně do pohybu.
Žádné vybírání míst – jen rychlá výměna, papír za papír a pak úprk od uvaděčky k uvaděčce, přes foyer po schodech nahoru, až nás poslední s prstem na rtech a za zvuků předehry usadila na malá skládací křesílka na kraji řady. I když na lístku bylo hrůzostrašně vypadající „orhestre, fauteuil, place 377“, viděli jsme báječně
Ozvaly se známé tóny a po chvíli i překvapivě čistá čeština.
Právě začala Prodaná nevěsta, dirigovaná Jiřím Bělohlávkem a na to vše shlížel Chagallem malovaný strop pařížské opery.

Afričan

2008-10-27T09:20:00.000+01:00

Nejprve se na stolku objeví papírové ubrousky se jménem Angelina vyvedeným v hnědočervené, na něm pak přistanou dva šálky s červeným proužkem, vedle nich porcelánová konvička, také s červeným proužkem a s Afričanem - hustou, tmavou, horkou čokoládou, a konečně mistička s tuhou šlehačkou. Čokoláda je tak hustá, že se v konvičce na povrchu vytvoří povlak, který se jen váhavě trhá při dolévání šálku. Čokoláda je tak silná, že se k ní nosí karafa s vodou. Čokoláda je tak dobrá, že se na ní stojí fronty, často až ven na ulici, na Rue Rivoli.

...na šálku k snídani,

2008-10-24T08:25:00.001+02:00

na skříni, na dveřích, na kamínkách,
na pantoflích, na peřinkách
na šátku, na klíči, na hodinkách,
tam bych chtěl mít tvé foto

Že po mně chtějí fotku při administrativní zápisu, to jsem chápala. Chápala jsem i to, že potřebují další na kartu studenta. Proč potřebují můj křečovitý úsměv i při pedagogickém zápisu mi už tak jasné nebylo a už vůbec netuším, k čemu ten snímek chtěli při zápisu seminářů.
Zcela pátrat jsem přestala, když pasovku vyžadovali i na semináři. Na každém.
Tak si jdu pořídit další kousek do sbírky „poloprofil v průběhu věků“.

Roh hojnosti

2008-10-18T08:10:00.002+02:00

Hotové živé ploty z kytic naskládaných na sebe, polorozvinutá poupata růží – červených, bílých, žlutých, oranžových. Obrovské hlavy šedofialových hortenziích, zvoncovité lilie, střapaté karafiáty…
Štětinaté pórky, různé druhy brambor – malé, velké, červené, dokonce i černé, tmavě zelená brokolice, malé, neočištěné hříbky, lišky jen o málo světlejší něž sytě oranžové lodičky dýní, ležících na sousedním pultu.
Hroznové víno.Modré i zelené. Veliké sametové hrozny, i ty malé s drobnými kuličkami, jaké právě dozrávají. Vaničky s lesklými ostružinami, ochmýřenými malinami hned vedle šustících židovských višní.
Ořechy, právě vyloupnuté ze slupky, s tmavými skořápkami. Nekonečné hrsti mandlí, hrozinek, oříšků, kandovaného zázvoru. Sáčky s kořením všech barev, chutí a vůní.
Malé duhové grundle, lesknoucí se v míse, podobné duhovým kuličkám. Cihlové filety z lososa, čerstvé rozložené na ledové tříšti vedle dalších, stříbřitých ryb, i uzené plátky..
Hrbolaté ústřice, hladké ulity šneků, ostnatí mořští ježci, inkoustové škeble, oranžově žíhané krevety…
A o kousek dál bochníky sýra, ementál s oky tak velkými, že by jimi snad prošel golfový míček. Celé sušené šunky, kola mortadely, čekající jen na ukrojení a položení na plátek chleba, tmavého, vlahého s kousky ořechů, nebo na světlou křupavou bagetu. A ještě o kousek dál voní palačinky s cukrem, nebo čokoládou, na slano, nebo na sladko.
Je sobota ráno a před chvílí začal trh.

Sladké mámení

2008-10-16T22:46:00.003+02:00

Cukrářka nejdříve vmáčkla do kornoutu mandlovou kopičku a pak ji začala obratně špachtlí obkládat pistáciovými plátky; ve chvíli seděla na kornoutu téměř dokonalá růže.
Zmrzlina byla italská. Hustá, smetanová, sladká až to pálilo v krku. V pistáciové byly celé pistácie a mandlová byla mandlovosušenková, lehce nahořklá.
Zmrzlinářství se jmenuje Amorino, po bůžku lásky a chuť je opravdu božská.

Autosalon

2008-10-13T13:36:00.000+02:00

Jít na pařížský autosalon v neděli odpoledne, to je jako poslat telegram se žádostí o trest boží. Stejný nápad dostane samozřejmě třetina Pařížanů a vůbec lidí, kteří zrovna v Paříži jsou (druhá třetina se jde podívat na „20 km de Paris“ – na to, jak od Eiffelovky vyráží ta třetí třetina vstříc dvacetikilometrovému běhu městem zanechávajíc za sebou změť papírů, bund a prázdných lahví).Už v metru bylo jasné, že prudké pohyby si budu muset odpustit, o širokých gestech ani nemluvě.
Lístek jsem si koupila v předstihu ve Fnacu a tak jsem se jedné z mnoha tlačenic vyhnula – jen jsem přiložila čárový kód ke čtečce a prošla turniketem.
Auta jsou rozmístěna v osmi halách, mezi nimi (a nespočetnými stánky s občerstvením) jezdí vláček.
Nejvíc lidí byla v hale číslo jedna, protože právě tady byly všechny přitažlivé značky. Pokud se chtěl člověk podívat na Ferrari, Maserati, Aston Martin nebo Rolls Royce (což chtěl), musel se zařadit do organizované tlačenice, kde by špendlík nepropadl, a smířit se s tím, že se bude pohybovat krok sun krok a seznámí se s návštěvníky autosalonu blíže, než by chtěl. O trochu volněji bylo u „stánku“ Mercedesu a úplně nejvolněji bylo ve čtvrté hale u stánku Škodovky, kam jsem se šla podívat hned na začátku. Hezké to bylo – hostesky měly růžové šaty, většinou blond vlasy a neustále otvíraly a zavíraly kufr u Superbu.
Všechny hostesky oprašovaly a leštily kapoty, pečlivě odstraňovaly každé smítko, trpělivě otvíraly a zavíraly dveře a kufr (zvláštní je, ža kapotu ani moc ne) a vůbec se tvářily přívětivě. K odhánění zvědavců, usměrňování čumilů, metání blesků a kyselých obličejů tu byla ochranka..
Zpestřením mezi všemi těmi metalízami, halogeny, blyštivými blatníky a zrcadlovými skly byla expozice „ Taxíky světa“ s různě barevnými, různě starými a různě vyzdobenými drožkami od Berlína po Manilu.
Svých dvacet pařížských kilometrů jsem ušla a domů jsem obcházela obtížená časopisem autosalonu, speciálními vydáními novin, nesmyslnými letáčky a nepoužitelnými slevovými kupony.

Ztráty a nálezy

2008-10-10T20:40:00.000+02:00

Ztratila jsem se ve výtahu. Tedy ve výtazích, abych byla přesná. Šifru C 2108 jsem nerozluštila jako 21. patro, červený výtah, ale jako 7. patro, zelený výtah – tam jsem se totiž byla zapisovat. Celé Centre Pierre Mendés na Tolbiacu vypadá zevnitř jako předimenzované garáže. Barevné výtahy jsou doprovázené stejně barevnými pruhy na zdech a nízkými stropy se zářivkami zabudovanými po straně.
Zvenku jsou to tři hnědé skleněné krychle s oblými hranami naskládané na sobě a s věčným davem pokuřujících studentů.
Když jsem svůj pozdní příchod omlouvala spletitostí výtahů, všichni se zasmáli a profesorka odtušila, že se to stává celkem pravidelně a že se dá v devátém patře přestoupit.
Seznam předmětů, které si můžu zapsat není nijak bohatý a ještě ke všemu se všechny zajímavé předměty nakumulovaly do druhého semestru, v seznamu pro první semestr se skví takové lahůdky jako je Správní právo nebo Individuální pracovněprávní vztahy. Ze sestavování rozvrhu se vyklubal hlavolam, zvlášť, když jsem zjistila, že středa/úterý znamená středa a úterý, a ne středa, nebo úterý, jak jsem naivně předpokládala. Škola se najednou protáhla a to ještě nemám zapsané semináře. Na to je třeba vystát frontu. Celé je to spíš sportovní disciplína, připomínající orientační běh.Musím oběhnout každé patro, najít všechny nástěnky, opsat předměty a začít si lámat hlavu, jak je všechny zkombinovat. Zatím to celé připomíná spíš postup Pejska s Kočičkou při vaření dortu.

Zákopová válka

2008-10-09T18:50:00.000+02:00

Hned po pétanque a stávkování je nejoblíbenějším sportem stání ve frontě. Stojí se u pekaře (Francouzi mají rádi čerstvou bagetu), v knihkupectví (Francouzi rádi čtou), na poště(grafomanie?), v bance (nevím, co tam můžou Francouzi rádi dělat), na lístky do muzea (Francouzi jsou kulturní národ), na horkou čokoládu (je vyhlášená).
Stojí se dlouho.
Nikdo nikam nespěchá.. Ale především je to společenská záležitost. Tedy alespoň pro ty prodavačky a prodavače, úřednice a úředníky…Při práci si v klidu vymění veškeré klípky, tu si postěžují na sousedku, tu se pochlubí novým svetříkem, příležitostně frontu usměrní (Stojí se tady vlevo! Rozložte frontu – Decomposez le fil d´attente!). Většina věcí se tak nesmírně protáhne a z návštěvy banky se stává hodinová čtyřminutovka, během níž si člověk důkladně prohlédne nejen záda lidí před sebou, ale také všechny letáky, které mu padnou pod ruku.. Alespoň je to martyrium zakončeno úsměvem a přáním pěkného dne.

Teče voda, teče

2008-10-07T19:02:00.001+02:00

Ztratila jsem se ještě dřív, než přednáška začala. Tvrdohlavě jsem hledala Amphi IIb od druhého patra výš. Řídila jsem se sice místními směrovkami, ale vyložila jsem si je po svém a skončila jsem vždy až u střechy. Naštěstí mě nějaká dobrá duše navedla do přízemí (rafinovaně umístěného v suterénu), a já jsem tak v osm hodin deset minut cestou za volným místem zvedla celou jednu řadu a umožnila tak přednášejícímu, aby si mě důkladně zapamatoval.
Ukázalo se, že k velkým problémům současnosti ( o tom by předmět měl být) patří přechod k závlahovému hospodářství v Mesopotámii, Josephina Bakerová, původ slova terapeut nebo zodpovězení několika závažných otázek jako je „Proč jsou Brazilky takové kočky“(mísení, mísení, mísení / ras/) a „Proč se neučit čínštinu“ (3500 znaků a zvládnete titulní stranu novin).
V půl deváté se přednášející omotal šálou. O půl hodiny později začal popotahovat.
Ukázalo se, že desetiminutové zpoždění byla strategická chyba. Musím na sobě zapracovat a příště ho protáhnout alespoň na půl hodiny.
Když jsem se pídila po učebnici/ skriptech/jakékoli knize, řekl, že o knihÁCH nám něco řekne příští měsíc. Když jsem mu ale řekla, odkud jsem, kontroval otázkou: „A znáte „ Teče voda, teče“?
Tak nevím

Sklizeň

2008-10-02T21:07:00.001+02:00

Každé jablko v mé ruce opsalo kružnici, konečky prstů přecupitaly kolem stopky, oběhly jablko dokola, od stopky k „bubáku“ a zpět.
V krosně se usadilo stěží každé třetí. Ta ostatní naklovali ptáci, počasí nechalo na slupce malé praskliny, nebo si jimi prohlodali cestičky červi..
Do zad příjemně hřeje podzimní sluníčko a na zemi se vrší žluté, oranžové, tu trochu do červena, tu ještě zelenožluté věže plně hrbolatých, ale voňavých a šťavnatých plodů.
Každé jablko si od sluníčka vypůjčilo jinou barvu, jinou chuť, vůni i odstín. Jedno má slupku žíhanou, u jiného žlutá zvolna zrůžověla u stopky.
Neustále se ujišťuji, že jsou stejně šťavnatá, sladká, zkoumám, která jsou kyselejší; mám dojem, že jsem zchroustala už celou zahradu a přitom se větve jabloní ještě prohýbají pod tou tíhou.
Chtěla bych si myslet, že jablka vydrží ve sklepě až do jara, ale vím, že už na nový rok se budu po jejich tíhou prohýbat při vynášení ze sklepa já. Tak alespoň teď se snažím sama sobě ulehčit a jablečné stopky se mi sypou z kapes a zůstávají po mně na těch nejneuvěřitelnějších místech.

Paráda

2008-09-24T21:42:00.000+02:00

Šatičky, botičky, svetříky? Kdepak! Kamínka. Malá,lehká, přenosná, výkonná jen zastrčit do zásuvky a otočit knoflíkem.
Zatímco venku svítí slunce a odpoledne se teplota vyšvihne téměř ke dvaceti stupňům, domy jsou vychladlé a topná sezona začíná mnohem později, než by bylo špičce mého nosu milé.
Francouzi jsou zřejmě národ otužilců (a fanoušků průvanu), a zatímco já se choulím v baloňáku, promrzlá ze školy tak, že mám spíš dojem, že se vracím z exkurze v mrazírnách, míjejí mě hloučky v tílkách a krátkých rukávech .
Polovina naší skupiny popotahuje, druhá polovina kýchá a kašle. Stejné zvuky se ozývají i z vedlejšího bytu.
Před pádem pod bod mrazu mojí náladu zachránila právě ta malá, lehká, přenosná, výkonná kamínka. A jejich zastrčení do zásuvky následované otočením knoflíku.

O výdrži

2008-09-22T21:15:00.001+02:00

Journées européennes du patrimoine znamenají volný vstup do většiny muzeí, prohlídky takových budov jako je Národní shromáždění nebo Elysejský palác a hlavně nekonečné fronty obtáčející i několik budov.
V sobotu ráno se mi podařilo vystihnout chvíli, kdy se fronta ještě vešla do trasy vyznačené zábranami (zůstaly tu od návštěvy papeže) a docela brzy jsem se, za víření bubnů a řízných fanfár, dostala do Národního shromáždění; byla to sice prohlídka krok sun krok, ale stála za to. Dalším nepopiratelným úspěchem byla Oranžerie , skrývající v sobě nádherné Les Nymphéas Clauda Moneta. Obrovská plátna s názvy Ráno, Oblaka, Zelené odrazy a Zapadající slunce (ne TO zapadající slunce) nejsou tak přeslazená jako ostatní impresioistické krajiny, působí téměř abstraktně. V podzemí zase na stěnách visí Cézanne, Soutine, Dérain, Matisse a také jeden z nejošklivějších obrazů dítěte – Dítě s panenkou od Celníka Rousseaua.

V neděli jsem měla namířeno do Elysejského paláce, ale několikakilometrová fronta mě přesvědčila o tom, že tam nejspíš dohromady nic zajímavého nebude, tak jsem skončila v Jeu de Paume na výstavě fotografií Richarda Avedona.

O zábavu nebyla nouze:

Chlapeček: Já chci jít vedle, proč jdu na holčičí?
Maminka: Protože jsi malý, až budeš větší půjdeš sám vedle.
Chlapeček: Proč se mnou nemůžeš jít vedle?
M: Protože jsem už velká
CH: Tady to smrdí
M:To je tím, že jsou to záchody
CH: A vedle ja ta věc na čůrání (naznačuje rukou)
M: Přesně tomu se chci vyhnout

Ve třičtvrtě na pět jsem se opět opatrně přiblížila Elysejskému paláci. Fronta byla ne poloviční, ale pětinová. Stoupnout si do ní mi ale nepovolili – nepovolili to nikomu už od čtyř hodin, a ti, kteří přišli v ty čtyři, se dovnitř dostanou právě v osm hodin, což je čas poslední prohlídky. Otázkou je, co z toho budou mít. Stání ve frontě zpestřovali pouliční hudebníci a ulehčovaly řady známých budek i stojany s vodou, přesto si nedovedu představit, že bych po takové době byla schopna ocenit kvality něčeho jiného než šálku kávy a pohodlné židle.
Možná by tomu místo Dny (národního) dědictví mohli říkat Dny nejdelších front ( i když tak možná už říkají dnům, kdy začínají slevy).

Hry bez hranic

2008-09-18T07:43:00.002+02:00

Bohyně organizace dorazila o deset minut později, tedy včas. Vypadala jako kříženec Karkulky a ježibaby z Perníkové chaloupky. Za hojného používání mimiky si postěžovala, že odpoledne nemá čas, že jí nikdo nic neřekl a bryskně nám přestavěla rozvrh, jeden den rovnou kurz zrušila. Dalších dvacet minut strávila tím, že nás rozřazovala do skupin, různě přeskupovala, abychom snad náhodou nemluvili stejným jazykem, čímž dosáhla toho, že půlka lidí úspěšně zatloukla, že si se svým sousedem povídají spíše o „schlechtes Wetter“ než o „ mauvais temps“. Ve dvacátéprvní minutě zjistila, že jí přebývají dva nezařazení a celé „škatule hejbejte se“ začalo, za výrazného ( v německé sekci nejpatrnějšího) pochechtávání se znovu.
Pak se před námi objevily dotazníky s mazanými otázkami, předpokládajícími minimálně roční předchozí pobyt v Paříži. Mezi turistickými lahůdkami, jako kolik mostů vede přes Seinu (34) a která ulice v Paříži je nejdelší ( Vaugirard), se objevily i laskominy kulinářské – na jméno slavného pekaře z ulice Cherche Midi ( Poilâne) si nikdo z nás nevzpomněl, většina si nevzpomněla ani na tu ulici; já jsem úspěšně šířila fámu, že Berthillon byl slavný kriminalista (a ne zmrzlinář. Kriminalista se jmenoval Bertillon.
Další veselou hrou, pro dnešek poslední, bylo rozpoznat, které noviny jsou jak orientované (pravice/levice) a na jakého čtenáře jsou zaměřené. Skončili jsme u rozdílu mezi křesťany a katolíky.
Uvidíme, jak to dopadne, když se nám dostanou do ruky časopisy.

Babylon

2008-09-16T21:07:00.003+02:00

Po dopoledním váhání slunce, nebo spíš jeho stín, konečně vylezlo zpoza mraků a začalo zlehka svítit. Seděla jsem na obrubě fontány, nasávala ty paprsky a prohlížela si Sorbonnu. Pěkná je, úctyhodná, respekt budící; po dvou uniformovaných strážných u každého vchodu.

„Du jů spíííík íngliš?“ – přistoupila ke mně italská turistka
Když jsem přisvědčila, pokračovala ve výslechu
„Studujete tu?“
„V říjnu začnu“
„A jste Francouzka?“
„Ne“ – to pro ní bylo kruté zklamání
„A odkud jste?“
„Z České republiky“
„WHAT?!!!“
Když jsme to já zopakovala, ona zopakovala, vytanulo jí konečně „Republica Ceca“
A když zjistila, že za studium nebudu platit, zklamání dostoupilo vrcholu. Zjevně jsem nebyla ten student, kterého hledala.

Pět minut před druhou jsem se vydala hledat učebnu D 618, kde se mělo konečně ukázat, co to má být ten kurz civilizace (kterak seskákat ze stromů ve třech bodech?), který mě v příštích 14 dnech čeká.
Uvnitř je Sorbonna spletitá – do učebny mě poslali po schodišti L a zbytek abecedy se táhl dál chodbou. Učebnu se mi najít podařilo, ale chvíli to vypadalo, že profesorka takové štěstí neměla. Asi po deseti minutách rozpačitého seznamování se objevila slečna, nakoukla dovnitř a zase zmizela. Po dalších pěti minutách přišla znovu s tím, že profesorka je sice na Sorbonně již sedm let, ale myslela si, že kurz začíná až zítra. Pak tam nahnala tři studenty, kteří se zeptali,jaká známe klišé o Francouzích, kdo nemá bydlení ( třetina) a ujistili nás, že se jich můžeme kdykoli na cokoli zeptat a rozdali nám plánky. V půl čtvrté to rozpustili. Třetina studentů se vydala hledat ubytování.

Slunce svítilo s vervou, jako by se snažilo vynahradit pošmourné dopoledne a Paříž je snad pro procházky stavěná. Já si jí protáhla až ke Gare deLyon.
Je to zvláštní být v Paříži a nebýt turista

Reminiscence

2008-09-14T23:03:00.003+02:00

Ramínka naprázdno visela v nezvykle opuštěné skříni, jedno se ještě houpalo, jak jsem z něj stáhla kalhoty. Už to přestával být výlet. Vlastně to přestával být výlet už ve chvíli, kdy jsem do kufru skládala kabát spolu s letními šaty.
Když si sedám ke stolu v kuchyni, vím, že to není naposled, ale také vím, že na dlouhou dobu budu pít ranní kávu úplně jinde a budit mě bude jiné světlo pod nezvyklým úhlem.

Ještě jsem neodjela a už se mi stýská.

Výtah několikrát předvedl trik „ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“, to jak druhé dveře při zavírání narazily na roh tašky; kufr se až po několikaminutovém manévrování ( chvíli hrozilo, že ho budeme muset do sedmého patra táhnout po schodech) vměstnal do výtahu; zapadl přesně jako dílek skládačky.
Pařížské střechy se mohou pyšnit nadprůměrným počtem komínů, záhadou zůstává k čemu slouží. V bytě je chladno a horký čaj je jen krátkodobé řešení. A topná sezóna začíná prý až v polovině října. Rozdělávání ohňů v ulicích vypadá jako nejlepší varianta.

V křesle je ještě vysezený důlek, na stole tři čajová kolečka a zapomenutý sáček s kandovaným zázvorem. Vidličkou vylovím z mísy poslední lodičku broskve a jdu uklidit hrnečky od čaje do myčky.
Máma s tátou odjeli na letiště. Kroky na chodbě se najednou ozývají hlasitěji, výtah hučí výrazněji, i klíč v sousedově zámku chrastí víc.
Zítra si koupím vedle v květinářství růži v květináči.

Před Invalidovnou

2008-09-13T08:49:00.001+02:00

Na obrovském plátně tleskal černěoblečený muž. Samotné tlesknutí k nám dorazilo až s pěkným zpožděním. Sem tam se k tlesknutí ještě ozvalo „ Test“ nebo „Est-ce que c´est bon pour le test?“. Jelikož zpoždění mizelo jen zvolna, tak to až tak dobré nebylo. Všude pobíhali skupiny dobrovolníků v oranžových tričkách a skupiny řemeslníků třímajících nastřelovačku hřebíků, aby mohli v oka mžiku zachránit dřevotřískové tribuny před rozklížením, které další řemeslníci zakrývali igelitem. Všude kolem bylo nepočítaně policejních aut u kterých postávali zdvořilí policisté s modrými lodičkami na hlavě. Po celém městě byla odkláněná doprava a zátarasy přehrazovali ulice vedoucí k Invalidovně, i když zcela evidentně vedly opačným směrem...
Papež si k návštěvě Paříže vybral stejný den jako já, pátek 12. září.

Jedna banka vládne všem

2008-09-10T12:33:00.002+02:00

Jedna jim všem káže
Jedna všechny přivede
Do temnoty sváže

Čekala jsem „ Měla byste čas pozítří v 11?“, ale v telefonu se ozvalo „Tak za 14 dní v pondělí ve dvě?“

Líbí-li se studentovi pobyt na zahraniční univerzitě, líbí se mu i stipendium a musí se mu tedy líbit i ty stojky, salta a jiné akrobatické cviky, které pro to musí předvádět.
Existuje jen jedna jediná banka, kam je alma mater ochotná poslat studentovi stipendium. V té bance existuje jen jeden jediný druh účtu, kam se dají ty peníze poslat; ten, a žádný jiný, si student musí otevřít. Zdá se, že v celém městě je pravděpodobně jen jeden jediný člověk, který ten účet umí studentovi otevřít. Jinak si neumím vysvětlit, proč se na těch 15 minut papírování čeká 15 dní.
Banka to možná je moje, k účtu mám chuť se nehlásit. Moc toho neumí (nic) a vypadá to, že učenlivý nebude. Jednu věc přece jen umí – s nebývalou rychlostí vysávat peníze. První, co mi od banky přišlo nebylo „Vítáme Vás mezi našimi klienty, ručku líbáme, boty leštíme“, ale „Výzva k vyrovnání debetu“ ve výši 2, 29 EUR.
Vypadá to, že Můj svět. Moje banka má tolik klientů, že je od přepážek musí koštětem odhánět.

Houbař jako pes

2008-08-26T21:32:00.002+02:00

Houbař, alespoň ten vášnivý, se podobá „stopovacímu psu“; oči na stopkách, nos téměř u země, opatrně našlapuje, připraven vrhnout se za každým kouskem březové kůry, za každým oroseným listem v naději, že narazí na sametový, hnědobílý klobouk. Každá hromádka jehličí, každá boule v podrostu mění houbaře v norníka; prudce zajíždí prsty do země, nedbaje, že by mohl narazit na rozzuřené mraveniště.
S prvním hříbkem houbař nápadně zpomalí tempo, opatrně, zlehka našlapuje, nůž nedočkavě svírá v dlani. Je ochoten kroužit hodiny kolem jednoho stromu, rukama obrátit mýtinu vzhůru nohama jen proto, že na tomhle fleku rostly hřiby loni i předloni a není přece důvod, proč by tam nerostly letos; je snad ochoten kroužit tak dlouho, než hříbek vyroste.
Každý houbař má svůj les, svoje místo a také pravděpodobně svůj privátní roj vyhladovělých komárů, který se na něj nalepí, jen co strčí nos do lesa a než ho z něj vystrčí snaží se komáři, pěkně jeden po druhém sosáky probojovat skrz dlouhé rukávy a nohavice.
Také já je mám – les, místo, i ty komáry.
Ve čtvrtek ještě stromy suše praskaly a jehličí ostře šustilo pod nohama, slunce pálilo tak, že les ani nevoněl. Po houbách, ani těch fantasticky barevných, kterým se daří snad za každého počasí, nebylo ani památky. Do neděle podrost zvláčněl, mech se zatřpytil a jehličí zase rozvonělo. Na cestě vyskákaly bělavé hlavičky hříbků. Začaly růst houby.

Byteček jako klícka

2008-08-10T10:30:00.001+02:00

Čekaly jsme (já a máma) na pána se smyslem pro humor a s bytem v každé kapse. Bylo deset minut před desátou, lidé se pomalu trousili pro noviny, stánky trhovců na Place Monge byly po neděli složené a my jsme vybíraly z kolemjdoucích adepta na agenta s teplou vodou, s teplou postelí a s ubytováním vůbec . Už to čekání vypadalo docela dobrodružně – vždy, když kolem prošel někdo rozevlátější, zatrnulo nám. Nakonec se objevil uspokojivě neškodně vypadající pán, který nás seznámil s plánem útoku. Při pohledu na mé vlasy, byt s „etnickým okolím“ raději
vypustil.

První byt vypadal slibně ( většina bytů vypadala slibně – na papíře), dokonce měl výtah, i když rozměry připomínal spíše desky na výkresy. Byt vypadal slibně, ne tak už koberec, pečlivě přichycený lištou k podlaze, který vypadal, že si přes něj zkrátily cestu zbytky Napoleonovy armády při návratu z Ruska, nebo že ho nějaký voják přitáhl až z Moskvy, a cestou ho coural špinavým sněhem.
Další byt měl hned dvě televize, což jistě vyřeší, zvlášť na dvaceti metrech čtverečních, problém s dvěma zajímavými filmy v televizi zároveň. Nebo se ztraceným voličem. (i když to celé spíše připomíná vtip „ a tohle je klub, do kterého nechodím“). Zbytek domu zase vypadal tak, že se jistě najde nějaký ochotný nájemník, který problém nadbytečné elektroniky rád vyřeší. Tedy pokud schodiště, místy těžko znatelné pod nánosy špíny a prachu, do té doby vydrží a nerozpadne se při prudším zavření dveří.
Jinde zase majitel nájemníka preventivně podezříval z kdejakých nekalostí a tak raději polovinu skříní zamkl, tu v kuchyni ještě zajistil řetězem se solidním zámkem – ještě by mohl mít nájemník tu drzost a dal by si tam třeba vlastní pikslu s čajem! .
Výhled na střechy, balkony a terasy Paříže byl žurnálový. Kuchyňka byla jak ze žurnálu pro milovníky hororů. Linka byla ve skříni. Ve skříni se skoseným stropem. Celé to bylo asi navrhované pro modelky, nebo jako zašívárna pro sedm trpaslíků, když už jim Sněhurka lezla na nervy. Aby se člověk dostal od sporáku, kterému v rámci bezpečnosti chyběly kryty ovladačů, ke dřezu, musel mít figuru žehlicího prkna a pružnost horkého asfaltu.
Valná většina takových studií měla v ceně zahrnut i profesionální výkon blešího cirkusu s občasnou výpomocí štěnic, zpestřenou cvakáním švábů po dlaždičkách.
„Francouzi nejsou moc čistotní- ještě tak před deseti lety se běžně pronajímaly byty bez koupelny, jen s umyvadlem.“ Tolik ke koupelnám – jak poznamenala máma – do některých van by člověk nevlezl ani v holínkách.
Domy se v Paříži zřejmě staví až od pátého patra – nepoučený „ rád bych vám platil horentní sumy za vaši horolezeckou stěnu budoucí nájemník“ by měl už u vchodu vyfasovat šerpu s mapou, aby byl schopen zdolat nekonečně příkré, do spirály se vinoucí schodiště, a za popadání dechu a poslouchání pohádek o tom, proč tam nemůže být instalovaný výtah si prohlédnout těch slibovaných prostorných a rozlehlých 15 metrů.
Slyšela jsem, že se dají v Paříži pronajmout samostatná parkovací místa. Doporučuji poohlédnout se po zánovním kempingovém voze.

Krev, pot a skluzy

2008-08-02T22:44:00.000+02:00

Řidítka mi drkotala v rukách, přední brzda přestala fungovat už na začátku cesty, ještě před tím, než se prašná cesta změnila v kamenitou stezku; kolo tak neustále vzadu ustřelovalo.
Místy jsem se bořila hluboko do hrubého písku a místy jsem musela sesednout a kolo po takřka kamzičí stezce, po jedné straně prudký sráz k moři, po druhé pichlavé křoví, vytáhnout.
Kus cesty se pyšnil pravidelným dlážděním a cedulí dokazující, že se tudy plahočili již Římané, o kousek dál se zase projíždělo vyschlým říčním korytem.

Na kochání se modravými dálkami Tyrhénského moře a stálezelenými sardinskými kopci jsme vyrazili příliš brzy - po čtvrté hodině odpolední. Slunce svítilo s nebývalým elánem a půlka ostrova se v jeden okamžik rozhodla, že se začne někam přemísťovat a že je jen jedna silnice, která by se k tomu hodila – ta, po které my jsem se vydali vstříc cyklistické stezce.
Odbočku na tu vyhlídkovou horskou dráhu jsme nejprve minuli a místo kopců a vln tříštících se o skály pod nimi, se nám poskytl pohled na malou ulepenou prázdninovou vesničku s malou, slunečníky téměř zakrytou pláží.
Když jsme se konečně dopracovali k tomu správnému, křídopapírovému, výhledu, chuť si jej užít zůstala roztroušena někde mezi krpály a ďolíky, kterými jsme se v honbě za ním proplahočili. Maják na skále, obklopený zelenými trsy keřů a vybíhající do třpytícího se moře byl krásný, ale v tu chvíli by byly daleko lepší nohy a vychlazené pití na stole.
Vracení se zpátky po svých stopách, jsme zavrhli a dali jsem přednost návratu kratší cestou, po silnici, mezi šňůrami aut, jejichž zrcátka se přibližovala (zdála přibližovat) k mým ramenům. snad s každým šlápnutím do pedálů. Čas od času nás nějaký řidič povzbudil přátelským ( nebo nevěřícným) zatroubením.

Táhli, táhli, ego povytáhli

2008-07-29T09:27:00.000+02:00

Oranžová přeblikla na červenou. Vedle mě zastavilo stříbrné BMW, kabriolet.Technické parametry byly takřka dechberoucí: To vozítko bylo dvoumístné, asi jeden metr vysoké (a to mu ještě přidávám) a za volantem sedělo rádobyvlasaté individuum s třicítkou a plastovými korály na krku.A s bekovkou na hlavě. Bílou.
Zachytila jsem jeho pohled a usmála jsem se nazpět; kočkolapy ve mně vyvolávají vždy tuhle reakci.
Čekala jsem, že z křižovatky vyrazí se zasvištěním, a zatím se držel za mnou. Držel se za mnou, i když jsem odbočila k pumpě, kde zastavil hned vedle mě; benzín zjevně brát nepotřeboval.
A kdy prý půjdeme na to kafe.
O tom jsem zapochybovala - vidí přece, že odjíždím, doma na mě čekají a vůbec.
Mluvila jsem na něj přes kufr auta a spíš než rozhovor, jsem sledovala, jak naskakují na stojanu litry.
Musel tedy vystoupit a okouzlovat mě z očí do očí ( tedy spíš pokoušet se o to).
Vymluvila jsem se z kafe (ano, vrátit se do města hodlám, ale ne v dohledné době. Nemohl tušit, že dohlédnu leda tak k pozítřku, a když se dobře vyspím, tak o den dále)), prohodila několik lichotivých poznámek na adresu stříbrného fantoma a několik rýpavých na adresu fantomova úložného prostoru a odešla ke kase.
U Berouna jsem ho předjela.

...asi hledá osmou tečku...

2008-06-29T20:51:00.001+02:00

Myslela jsem, jak napíšu lehkonohý příspěvek o řidičích v kloboucích, kocouřích serenádách ze zadního sedadla a obojku, ale nějak se to zvrtlo. Utrhlo se to celé ze řetězu. Vlastně vyvléklo.
Kocour si v rámci lezení do zelí pořídil několik efektních a hlavně bolavých šrámů na ocasu, čímž si zajistil zákaz vycházek a mně ranní a večerní hru na „kterak vpravit do tlamy prášek“.
Po několika dnech kocourovo domácí vězení přivádělo k šílenství nejen jeho, ale i nás. Situaci nevylepšila ani změna místa – to, že je zavřený v západních čechách a ne v Praze mu (a nám už vůbec) na náladě nepřidalo.
Aktem naprostého zoufalství bylo pořízení kočičího „obojku“. Kocour vycítil příležitost, a s výrazem beránka si tu monstróznost nechal nasadit a se stejným klidem se nechal vyvést na zahradu. Tím idyla skončila. Kocour začal předvádět tanec svatého Víta, z obojku se vyvlékl a s nastřádanou energií vyrazil prozkoumat okolí.

Odpoledne jsem ho našla u silnice.

Srazilo ho auto

Zbyl mi po něm jen škrábanec na ruce a poloprázdné platíčko prášků.

Jahody

2008-06-17T08:06:00.023+02:00

Jahodové knedlíky. Rozmačkané jahody s cukrem. Jahody se smetanou. A jahoda pokaždé, když procházím kolem mísy s ovocem, která jahodami přímo přetéká.

Neděle byla ve znamení jahod. A bolavých palců od odšťopkovávání jahod, červených prstů od přebírání jahod a jahodových zrníček mezi zuby.

Podvečer v zahradě

2008-06-09T19:28:00.002+02:00

Listy ořešáku ševelily ve větru, jako když vítr otáčí stránky novin. Na vrcholku hrušně trylkoval ptáček a ze sousední zahrady sem doléhala odpověď. Vlčí máky pomalu přivíraly kalichy, skláněly pečlivě střežené makovice k zemi, vůně kosatců a jasmínu se rozpouštěla ve večerní rose. Z dálky se ozvalo osamělé zaštěkání; brzy okolí oživlo psím rozhovorem.

Samá voda

2008-06-03T21:46:00.002+02:00

Náš sklep na chatě spadá do kategorie „za devatero pavučinami, sedmero vrstvami prachu a paterým podloubím“; žel, do stejné kategorie spadá i bojler, který se nachází zhruba někde mezi devaterými pavučinami a sedmerými vrstvami prachu. Ignoruje dobré mravy, s heslem „po nás potopa“ se bojler odporoučel. Zkapal.
Zanechal po sobě malebné jezírko, takřka dychtící po „ptácích za dne bílého a laních v noci jen“.
Máchajíc hadr v umyvadle, rozpouštějíc ruce v neprospustné černotě, dumala jsem nad tím, že povolání archeologovo je nekonečně napínavá činnost. Posuďte sami:
Po odstranění svrchní vrstvy, pracovně nazvané blinec, laicky PVC, jsme narazily na další vrstvu, která ukazovala na nevyužitý potenciál lokace – kdejaká štěrkovna/pískovna by zazáviděla. Pak už nastoupila jemná, precizní práce (kdo netopil uhlím, nepochopí), štětiny rejžáku ustoupily a mikroskopickými částečkami mouru jsme se probojovávaly pomocí hadru.
Sice jsme nenarazily na tolik očekávané hradiště, ani hrnec plný dukátů, cihlová podlaha však byla také uspokojující.
Už ne tak uspokojující byl nenápadný zvuk, který naše prostocviky provázel. S ubíjející pravidelností se sklepem rozléhalo kap --- kap, jak bojler zkapával do nastaveného kbelíku. Ukázalo se, že v návalu euforie nad plodně stráveným večerem jsme vypnuly ohřívání vody, ale ne její přívod.
Další příležitost pro archeologické bádání a podobné laškování bude hned ve čtvrtek. Přijdou totiž vyměnit bojler.

Pěkné mládí

2008-05-25T20:40:00.002+02:00

Ústa dívky, jež dlouho ležela v rákosí,
vypadala tak nahlodaně.
Když jsme rozevřeli hrudník, byl jícen tak děravý.
Konečně jsme v jednom z nižších pater
v loubí pod bránicí
našli hnízdo mladých krys.
Jedna malá sestřička tam ležela mrtvá.
Ostatní žily z ledvin a jater,
pily studenou krev
a prožily zde pěkné mládí.
Pěkná a rychlá byla i jejich smrt:
Všechny jsme je hodili do vody.
Ach, jak ty malé čumáčky kvičely!

Gottfried Benn

Tolik ke zkoušce ze Soudního lékařství.

Létající cirkus

2008-05-05T08:54:00.009+02:00

Moje po stromech lezoucí a z atrapy revolveru střílející dušička se zatetelila radostí – letecký den!

Konečně jsem přišla na to, co mi ta fotka připomíná - Tintina!

A jelikož směsi řvoucích motorů, přepáleného tuku a dvou žoviálních tlachalů z místního rádia se prostě neříká ne, vyrazili jsme nedělní odpoledne strávit s hlavou zvrácenou nazad. Stromy polepené cedulemi s nápisem „Nevstupovat, odpalování pyrotechniky“ a osamělý „voják“ v německé uniformě štrádující si to po silnici od letiště napovídali, že o největší švandu jsme už přišli, přesto bylo stále se na co těšit.
O uširvoucí , a nutno říci, že i velmi impozantní, představení se postaral jedinečný a jediný gripen. Podobné představení obstaral český Albatros.

Zbytek odpoledne se odvíjel v podstatně pomalejším tempu – ve 20. letech, natož za první světové války se od letadel neočekávaly nadzvukové výkony. Všichni byli spokojení s tím, že po přistání mohl pilot vzít letadlo za ocas a odtáhnout ho do hangáru.

Pokud tedy přistál – takový luxus se nepovedl všem - rekonstrukce sestřelení „Rudého barona“, byla působivá, pro mě hlavně kvůli hlavnímu hrdinovi – rudému trojplošníku, jehož pilota si Britové tak vážili, že mu prý uspořádali státní pohřeb. Pilot byl Němec, samozřejmě.

Vedle letadel se ještě předvedly helikoptéry– Robinson a helikoptéra záchranné služby. Bodří moderátoři slíbili vysvětlení rozdílu mezi vrtulníkem a helikoptérou, ale pro samé nadšení ze sličných parašutistek, které se na runway vysypaly mezi dvěma přelety, na to zapomněli.

Ty,kteří si myslí, že pořízením pilotního průkazu by se vyhnuli couvání, musím zklamat. Nejen couvání, ale i pohyb bokem nebo efektní otočku kolem vlastní osy tyhle krasavice zvládnou.

O zvlášť vtipný moment se postaral jeden z komentátorů; ve chvíli, kdy se vrtulník hravě vznesl nad hlavy diváků a tam se pohupoval a otáčel, oznámil divákům, že pilot létá od roku 2006 a má nalétáno 300 hodin.
K jedněm z nejefektnějších čísel patřila letecká akrobacie – s nepředstavitelnou lehkostí vykresloval kluzák na obloze nejprve modré a červené a pak už jen červené stužky.

Ptačí perspektiva, i když zatím jen ze země, se mi zalíbila – něco na tom „ vzduch je naše moře“ asi bude.